Žádný vztah, řekla Eliška

Jakub, 33 · Ostrava

První věta, kterou mi Eliška řekla, nebyla ahoj. Stála vedle mě ve frontě na langoše pod vysokou pecí, v džínové bundě a s festivalovým náramkem, na kterém už měla přilepený kus trávy, a když jsem se jí zeptal, jestli je ten stánek s bramboráky vedle lepší, podívala se na mě a řekla: „Hele, abys věděl, já nehledám vztah.“

Zasmál jsem se, protože jsem si myslel, že vtipkuje. Nevtipkovala. Dívala se na mě klidně, s hlavou trochu na stranu, jako by čekala, jestli uteču. „Jen jsem se ptal na bramboráky,“ řekl jsem.

„Já vím. Ale takhle to vždycky začíná. Ptáš se na bramboráky, pak na kapelu, pak na moje číslo, a za tři měsíce mi posíláš fotky bytů v Porubě. Tak ať to máme z krku hned.“

Bylo mi třicet tři. Rok po rozchodu, který trval sedm let a skončil tím, že jsme si rozdělili knihovnu a psa si nechala ona. Na Colours jsem jezdil každý rok od doby, kdy se festival přestěhoval do Dolních Vítkovic, ale letos poprvé sám. Kamarádi měli děti, rodiny, výmluvy. Já měl čtyřdenní vstupenku a pocit, že se potřebuju naučit být ve vlastní kůži.

„Dobře,“ řekl jsem. „Já taky vztah nehledám. Ale bramborák bych si dal.“

Eliška se poprvé usmála. „Bramboráky jsou lepší. Langoše jsou tady přesolené.“

Dali jsme si každý bramborák a šli se posadit na betonové schody u Gongu, bývalého plynojemu, ze kterého je dnes koncertní sál. Za námi se tyčila vysoká pec s vyhlídkou Bolt Tower, nasvícená do ruda, a z hlavní scény duněl basový beat nějaké islandské kapely. Dolní oblast Vítkovic mě vždycky fascinovala: všechno to rezavé železo, potrubí, jeřáby, komíny, a mezi tím tisíce lidí s třpytkami na obličeji. Jako by si město, které celé století dýchalo koks a železo, konečně vydechlo.

Eliška byla z Ostravy. Narodila se v Zábřehu, vyrostla na Fifejdách a teď bydlela ve Slezské Ostravě, v domku kousek pod Slezskoostravským hradem. Bylo jí třicet šest, pracovala jako architektka, navrhovala rekonstrukce starých hornických kolonií. Byla rozvedená čtyři roky a měla za sebou, jak řekla, „dvě pokusné relace, které selhaly na neschopnosti respektovat hranice“.

„Moje hranice,“ upřesnila. „Chci svůj byt, svůj čas, svoje víkendy. Chci mít chlapa, když se mi chce, a nechci ho mít, když se mi nechce. A zjistila jsem, že tohle se nedá říct až po třetím rande, protože to už je pozdě. Lidi si mezitím něco vysní.“

„A funguje to? Říkat to hned?“

„Polovina chlapů uteče. Druhá polovina si myslí, že je to výzva, a snaží se mě přesvědčit. Ty jsi třetí kategorie.“

„Jaká?“

„Ty ses zeptal na bramboráky.“

Mluvili jsme dlouho. Kolem nás proudili lidé z Trojhalí k hlavní scéně a zpátky, někdo rozdával zdarma vodu, někdo prodával domácí limonádu s bazalkou. O jejích hornických koloniích, o tom, že řadové domky v Přívoze mají lepší půdorysy než novostavby za deset milionů. O mé práci, dělám v IT firmě v Science and Technology Parku, což je nejnudnější věta, jakou můžete na festivalu vyslovit. Eliška se tomu smála. Měla smích, který se nesl přes celé schody, hluboký a trochu chraplavý, a lidé se po ní otáčeli.

Kolem desáté se zvedla. „Byl jsi už nahoře?“ Ukázala na vysokou pec.

„Mnohokrát. Ale nikdy v noci.“

Stáli jsme ve frontě na výtah, pak jeli nahoru v prosklené kabině, která se sunula po boku pece jako by ji někdo tahal na provázku. Nahoře foukal vítr. Pod námi se rozprostírala celá festivalová čtvrť: hlavní scéna s moři světel, kouř od grilů, Trojhalí, Gong, lidé jako mravenci. A dál celá Ostrava: světla Poruby na obzoru, věž Nové radnice, komíny Třineckých železáren někde v mlze za Frýdkem, halda Ema, na které se prý pořád ještě uvnitř něco tiše propaluje.

„Tohle je moje oblíbené místo na světě,“ řekla Eliška. „Když jsem byla malá, táta tu pracoval. Říkal, že vysoká pec je jako srdce. Když se zastaví, město umře. A pak se zastavila a město neumřelo. Jen se naučilo žít jinak.“

Opírala se o zábradlí a vítr jí rozcuchával vlasy. Nevím, co mě to popadlo. Snad ta výška, snad to, že jsem věděl, že nic nemusím. Řekl jsem jí, že je nejpřímější člověk, kterého jsem kdy potkal, a že se mi to líbí víc, než by se mi mělo.

Otočila se ke mně. „To je v pořádku,“ řekla. „Líbit se můžu. Jen mě nesmíš chtít mít.“

Pak mě políbila. Tam nahoře, nad rezavým železem a třiceti tisíci lidmi, v tom větru, s chutí bramboráku a piva. Nebyl to opatrný polibek. Byl to polibek člověka, který přesně ví, co chce, a nebojí se to vzít.

Když jsme sjížděli výtahem dolů, stála vedle nás parta holek v třpytivých kloboučcích a jedna z nich na Elišku mrkla. Eliška mrkla zpátky. Bylo mi jasné, že tohle není žena, která se za něco stydí nebo něco vysvětluje. Dělala věci proto, že je chtěla dělat, a pak je prostě dělala. Uvědomil jsem si, jak dlouho jsem tak nežil. Sedm let jsem se ptal, jestli se to hodí, jestli to nebude vadit, jestli na to máme čas. A teď jsem stál ve výtahu s ženou, kterou jsem znal tři hodiny, a necítil žádnou potřebu se ptát.

Na koncert hlavní hvězdy večera jsme nakonec nešli. Eliška řekla, že je to skupina, kterou stejně slyšela už třikrát, a že má lepší nápad. Vzali jsme si taxi, které stálo u Ruské ulice, a jeli přes Ostravici do Slezské Ostravy. Za oknem se míhaly osvětlené mosty, Stodolní, kde se v tuhle hodinu teprve začínalo, a pak jen tmavé ulice a zahrady.

Její dům byl malý, přízemní, s dřevěnými okenicemi a zahradou, kde rostla levandule a stál rozbitý zahradní nábytek. Uvnitř to vonělo dřevem a kávou. Na stole ležely výkresy, na stěnách visely černobílé fotky hornických kolonií. Eliška rozsvítila jen malou lampu u pohovky.

„Pravidla,“ řekla, když mi podávala sklenici vody. „Zůstaneš, dokud budeš chtít. Ráno ti udělám kafe, ale snídani ne. Číslo si můžeme dát, ale nikdo nikomu nemusí psát. Když mě uvidíš zítra na festivalu, můžeš mě pozdravit. Nebo taky ne. Oboje je fér.“

„A co když ti napíšu?“

„Tak ti možná odpovím.“ Usmála se. „Možná.“

Byla to zvláštní chvíle. Stál jsem v cizím obýváku a poslouchal pravidla, jako bych podepisoval smlouvu, a přitom jsem se necítil ani trochu jako obchodní partner. Cítil jsem se svobodně. Nikdo po mně nechtěl, abych slíbil, že zavolám. Nikdo nečekal, že budu někým, kým nejsem. Mohl jsem odejít. Nechtěl jsem.

Postavila sklenici na stůl, přistoupila ke mně a rozepnula mi první knoflík košile, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Venku za okenicí cvrčci a někde daleko, přes celou Ostravu, bylo slabě slyšet basy z Vítkovic. Pak lampa zhasla a zbytek té noci si nechám pro sebe.

Ráno jsem se probudil na pohovce přikrytý dekou. Eliška seděla u stolu nad výkresy, s brýlemi na nose a hrnkem kafe. Druhý hrnek stál na zemi u pohovky. „Dobré ráno,“ řekla, aniž by zvedla hlavu. „Kafe je hotové. Autobus do centra jede za dvacet minut z Hladnovské.“

Vypil jsem kafe, oblékl se a u dveří jsem se otočil. Seděla zády ke mně, ve slunci, a něco rýsovala. Nemusel jsem se ptát, jestli se uvidíme. Rozhodl jsem se, že to nechám na ní. V tu chvíli jsem pochopil, že na žádné „my“ tady není místo, a bylo mi to kupodivu úplně jedno.

Dva dny nato jsem ji potkal u hlavní scény. Stála s kamarádkami, smála se tím svým chraplavým smíchem, a když mě uviděla, zvedla ruku a mávla. Mávl jsem zpátky. Nic víc. A byl to jeden z nejhezčích okamžiků toho léta, protože jsem věděl, že kdyby se mi kdy chtělo, můžu jí napsat. A že kdyby se jí chtělo, odpoví.

Napsal jsem jí v září. Odpověděla. Ale to už je jiný příběh, a rozhodně ne příběh o vztahu.