Po Vltavě do Hluboké

Gabriela, 45 · České Budějovice

Kolo jsem si koupila den po tom, co mi přišlo rozhodnutí o rozvodu. Stálo v obchodě na Lannově třídě, tyrkysové, s košíkem vpředu a sedlem, které vypadalo pohodlněji než naše manželská postel. Prodavač, mladý kluk s tetováním na předloktí, se mě zeptal, na co ho budu používat. „Na radost,“ řekla jsem. Podíval se na mě trochu zvláštně, ale prodal mi ho.

Je mi čtyřicet pět. Dvacet let jsem byla vdaná za Pavla, který byl hodný, spolehlivý a nudný tak, že mě to na konci fyzicky bolelo. Vychovali jsme dvě děti, splatili byt na Máji, jezdili každé léto do Chorvatska do stejného kempu. Pak děti odešly na vysokou, jedno do Brna, druhé do Prahy, a my jsme zjistili, že si nemáme co říct. Nikdo nikoho nepodvedl. Nikdo na nikoho nekřičel. Prostě jsme si jednou večer v kuchyni přiznali, že jsme spolubydlící, a o půl roku později jsme se rozešli.

Když jsem se odstěhovala do malého bytu kousek od Sokolského ostrova, přímo u soutoku Malše s Vltavou, slíbila jsem si jednu věc. Že už nikdy nebudu nic odkládat. Žádné „až budou děti větší“, „až budeme mít víc peněz“, „až bude čas“. Chtěla jsem žít teď. A upřímně: chtěla jsem si užít. Ne hledat nového manžela, ne se vázat. Jen si užít.

V sobotu ráno jsem vyrazila na první delší výlet. Do Hluboké nad Vltavou, po cyklostezce, která vede podél řeky na sever. Je to kolem dvanácti kilometrů, rovina, ideální pro ženskou, která naposledy jezdila na kole na gymplu. Sjela jsem od Sokolského ostrova kolem Mlýnské stoky, projela pod mosty na okraji města a pak už jen po stezce mezi vodou a loukami. Bylo začátkem června, voněla tráva, kvetly bezy a na řece jezdili vodáci na kánoích, pokřikovali na sebe a smáli se.

Zhruba v půli cesty, u Hrdějovic, mi spadl řetěz. Samozřejmě. Stála jsem nad kolem s olejem na prstech a snažila se vzpomenout, jak se to dělá, když za mnou zabrzdil cyklista v dresu a přilbě.

„Pomůžu?“

Bylo mu kolem třiceti. Opálený, s tmavými vousy a svaly na lýtkách, které vypadaly jako vytesané. Nasadil mi řetěz za deset sekund a pak si otřel ruce o trávu. „Máte ho moc volný,“ řekl. „Chce to seřídit přehazovačku. Jedete daleko?“

„Do Hluboké,“ řekla jsem. „Na zámek. Nikdy jsem tam nebyla uvnitř. Bydlím v Budějovicích třicet let a nikdy jsem nebyla na prohlídce.“

Zasmál se. „To je typické. Já jsem z Budějovic taky. Na Hluboké jsem byl jednou, se školou, a pamatuju si jen, že jsem si musel obout ty obří papuče.“

Jmenoval se Dan. Bylo mu třicet tři, dělal fyzioterapeuta v nemocnici a každou sobotu jezdil po okolí. Nabídl mi, že pojede se mnou, kdyby mi zase spadl řetěz. Nejdřív jsem chtěla odmítnout. Pak mi došlo, že odmítnout je přesně to, co bych udělala dřív. Ta stará Gabriela, která všechno odkládala.

„Dobře,“ řekla jsem. „Ale nečekejte, že budu rychlá.“

Přiznávám, že jsem si v tu chvíli uvědomila, jak asi vypadám. Legíny, které jsem koupila v supermarketu, stará mikina po synovi, vlasy stažené gumičkou a na nose sluneční brýle z benzinky. Nic z toho nebylo připravené na setkání s třicetiletým mužem v cyklistickém dresu. A pak mi došlo, že je mi to jedno. Že tohle je taky součást mého slibu: nečekat, až budu vypadat dokonale.

„To je dobře,“ řekl. „Já jsem jezdil rychle celé ráno. Chci teď jet pomalu.“

Na širokých úsecích jsme šlapali bok po boku, a jakmile se proti nám vynořila skupinka cyklistů, zařadila jsem se za jeho zadní kolo. Dan mi vyprávěl o své práci, o tom, jak skládá dohromady lidi po úrazech, o tom, že se mu nedávno rozpadl vztah, protože jeho přítelkyně chtěla svatbu a děti a on ještě nevěděl, jestli chce cokoli. Já mu vyprávěla o Pavlovi, o dětech, o tyrkysovém kole. Nevím, proč jsem mu toho řekla tolik. Asi proto, že byl cizí. Asi proto, že neměl důvod mě soudit.

V Hluboké jsme zaparkovali kola u zámeckého parku a šli nahoru. Zámek byl bílý jako cukrová poleva, s cimbuřím a věžičkami, a v parku kvetly rododendrony. Dali jsme si prohlídku, i ty obří papuče, a Dan se smál, že se od školy nic nezměnilo. Pak jsme seděli na terase v zámecké restauraci, pili studené pivo z Budvaru a dívali se dolů na Vltavu.

„Víte, co je zvláštní?“ řekl Dan. „S vámi se mi mluví líp než s kýmkoli za poslední rok.“

„Tykej mi,“ řekla jsem. „Když už mi spravuješ řetězy.“

„Tak s tebou.“

Podívala jsem se na něj. Byl o dvanáct let mladší. Dřív by mě to zarazilo, řekla bych si, co by tomu řekli lidi, co by tomu řekly děti, co by tomu řekl Pavel. Teď jsem si řekla jen: a co? Líbil se mi. Byl hodný a vtipný a díval se na mě tak, jak se na mě dvacet let nikdo nedíval.

„Dane,“ řekla jsem. „Já teď nechci nic vážného. Vůbec. Chci si jen užít léto. Užít si sebe. Nechci plány.“

Pokýval hlavou. „To je fér. Já taky ne. Tak si ho užijme.“

Vraceli jsme se pomalu, se zastávkou u řeky, kde jsme si namočili nohy. Voda byla ledová a Dan se smál, když jsem zaječela. Slunce zapadalo za lesy a obloha nad Vltavou byla růžová a oranžová. Když jsme dojeli k Sokolskému ostrovu, byla skoro tma.

„Tady bydlím,“ řekla jsem. Ukázala jsem na dům s červenou fasádou, hned u vody.

Dan sesedl z kola. „Dobře,“ řekl.

Chvíli jsme stáli. Pak jsem řekla, že mám doma víno a výhled na soutok a že by bylo škoda ten den ukončit na chodníku. Dan se usmál a zamkl kolo k zábradlí vedle mého. Tak jednoduše.

Byt byl malý, ale měl balkon, ze kterého jsme viděli, jak se Malše vlévá do Vltavy. Seděli jsme tam s vínem a poslouchali, jak po řece sjíždějí poslední vodáci a hlasitě zpívají. Dan mi masíroval ztuhlá ramena, která mě bolela od řídítek. Uměl to. Byl přece fyzioterapeut. Po chvíli jeho ruce přestaly masírovat a začaly něco jiného, a já se k němu otočila. Víc vám z té noci nepovím. Řeknu jen, že jsem se ráno probudila s pocitem, že jsem po dvaceti letech znovu ve vlastním těle.

V neděli jsme jeli znovu. Tentokrát opačným směrem, proti proudu, k Boršovu, a zpátky jsme to vzali přes Dlouhou louku a Rožnov. Obědvali jsme na náměstí Přemysla Otakara II., kde je ta velká kašna se Samsonem a kde se lidé scházejí u bludného kamene, na který když člověk po desáté večer šlápne, nenajde prý cestu domů. Dan na něj schválně šlápl, i když bylo poledne. „Pro jistotu,“ řekl.

Když se odpoledne loučil, nechtěl nic slibovat. Já taky ne. Řekl jen: „Když ti spadne řetěz, napiš.“

Spadl mi o dva týdny později. Teda možná jsem mu trochu pomohla. Napsala jsem. Přijel.

Od té doby jsme se viděli několikrát. Pokaždé na kole, pokaždé bez plánu a bez slibů. Nevím, kolik to vydrží. Možná do podzimu, možná do příštího týdne. Neptám se a on taky ne. Děti o tom nevědí. Kamarádky o tom vědí a jedna z nich mi řekla, že se nemám zbláznit, že je to jen úlet. Usmála jsem se na ni. „Já vím,“ řekla jsem. „Proto je to tak krásné.“

Tyrkysové kolo stojí na chodbě a každou sobotu ráno na mě čeká. Někdy jedu sama. Někdy ne. A pokaždé, když projíždím kolem soutoku, si vzpomenu, že jsem si slíbila nic neodkládat. A že tentokrát ten slib dodržuju.