Dokument o cizinci

Alžběta, 29 · Jihlava

Rozešli jsme se v září, po šesti letech. Bez velkých scén, bez nevěry, prostě jsme jednoho večera seděli nad talíři s rizotem a zjistili, že si nemáme co říct. Ondřej se odstěhoval zpátky k rodičům do Havlíčkova Brodu a já zůstala v podkrovním bytě u Masarykova náměstí, se šikmými stropy, s oknem, ze kterého vidím na kašnu a na střechy radnice, a s pocitem, že jsem celých šest let žila podle scénáře, který jsem si nenapsala.

Kamarádky mi radily, co se radí. Ať si odpočinu. Ať se nevrhám do ničeho nového. Ať si dám čas. Poslouchala jsem je a kývala a v hlavě jsem měla úplně jiný plán. Nikdy v životě jsem nebyla s někým, koho bych předtím dlouho neznala. Ondřej byl můj spolužák z gymplu, kluk před ním byl kamarád z tábora. Všechno v mém životě mělo historii, rodiče, společné známé a očekávání. A já jsem si jednoho večera v říjnu, s hrnkem čaje na parapetu, slíbila, že tohle jednou změním. Že jednou potkám úplně cizího člověka a vezmu si ho domů. Jen jednou. Jen abych věděla, jaké to je, být tou, která si vybírá.

Na konci října přijel do Jihlavy festival dokumentů, jako každý rok. Město se najednou zaplnilo lidmi s plátěnými taškami, se šálami až po nos a s kafem v kelímku, kteří vážně debatovali o filmech, na které by se většina Jihlaváků nikdy nepodívala. Miluju ten týden. Jihlava je jindy tichá, trochu ospalá, a najednou se v ní mluví deseti jazyky, v kavárnách nejsou volná místa a DIOD praská ve švech.

Celé dopoledne toho dne jsem se chovala jako turistka ve vlastním městě. Šla jsem s jednou skupinou festivalových hostů do jihlavských katakomb, do těch chodeb pod náměstím, kde je chladno i v létě a kde průvodkyně pořád opakuje, ať si hlídáme hlavy. Dívala jsem se na lidi kolem sebe a přemýšlela, kdo z nich je sám a kdo ne, kdo tu má na noc postel v hostelu a kdo odjíždí večerním vlakem. Připadala jsem si trochu jako detektivka a trochu jako blázen. Odpoledne jsem si doma umyla vlasy, převlékla povlečení a pak se sama sobě vysmála. Plán je plán, řekla jsem si. A když z něj nic nebude, aspoň budu mít čisté povlečení.

Ve čtvrtek jsem stála ve frontě na projekci jednoho finského filmu o lidech, kteří žijí sami na ostrovech. Fronta vedla až ven na ulici a byla zima, taková ta vlhká vysočinská zima, co vleze pod kabát. Za mnou stál vysoký muž v zelené bundě a četl festivalový katalog tak soustředěně, jako by se z něj měl učit na zkoušku.

„Na tohle jste jel z daleka?“ zeptala jsem se ho. Normálně bych to nikdy neudělala. Ale měla jsem ten plán a ten plán potřeboval, abych byla trochu odvážnější než obvykle.

Zvedl hlavu. Měl hnědé oči, strniště a vrásky kolem očí, jako by se často smál venku na slunci. „Z Telče,“ řekl. „Jsem lesník. Zajímá mě, jak se dá žít sám. Asi profesní deformace.“

Jmenoval se Kryštof, bylo mu třicet čtyři. Do Jihlavy jezdil na festival každý rok, vždycky na dva dny, spával v hostelu a pak se vracel ke svým stromům. Nikoho tu neznal. Nikdo tu neznal jeho. Nevěděl nic o Ondřejovi, o rizotu, o mém podkroví. Byl přesně ten, koho jsem hledala, a ani o tom nevěděl.

V sále jsme si sedli vedle sebe, jako by to bylo samozřejmé. Film byl pomalý a krásný a v jednu chvíli, kdy starý muž na obrazovce celou minutu mlčky pozoroval moře, jsem cítila, jak se Kryštofovo rameno opřelo o moje. Neodtáhla jsem se. Seděli jsme tak až do titulků.

Po projekci jsme šli na svařák ke stánku na Masarykově náměstí. Náměstí bylo obrovské a prázdné, jak ho znají jen místní v noci, jen kolem kašny svítily lampy a z jedné hospody se ozýval zpěv. Mluvili jsme o filmu, o samotě, o tom, jestli je to svoboda, nebo trest. Kryštof říkal, že v lese je sám celé dny a že mu to vyhovuje, ale že večer je někdy ticho až moc hlasité.

A pak jsem to řekla. Nahlas, na rovinu, s kelímkem svařáku v ruce. Zněla jsem si cize a zároveň víc sama sebou než kdy dřív.

„Kryštofe, řeknu ti něco divného. Před měsícem jsem skončila dlouhý vztah. A slíbila jsem si, že jednou pozvu domů úplně cizího člověka. Bez toho, abychom se pak museli vídat, psát si, něco řešit. Bydlím támhle, v tom podkroví. A ty se mi líbíš.“

Chvíli mlčel. Bála jsem se, že se začne smát, nebo že se vyděsí, nebo že začne kázat, jak by to udělali skoro všichni kluci, které znám. Místo toho se podíval na moje okno, pak zpátky na mě.

„Jsi si jistá?“ zeptal se. Jen to. Žádné vtipy, žádné otázky proč.

„Jsem si jistá.“

„Tak dobře,“ řekl. „Ale máš doma aspoň čaj? Venku jsem zmrzl.“

Než jsme došli k mému domu, udělali jsme ještě kolečko ke kostelu svatého Jakuba, jehož dvě věže se v mlze ztrácely někde nahoře, a Kryštof se zastavil a řekl, že tuhle siluetu zná jen z vlaku. Zeptal se mě, jestli mám Jihlavu ráda. Řekla jsem, že ano, i když je to město, kde vás každý rok v zimě zaskočí sníh a kde se všechno dozvíte na trhu dřív než z novin. Řekl, že Telč je stejná, jen menší a s více turisty. Oba jsme se usmáli nad tím, jak moc si ty naše malé světy podobají.

Po schodech nahoru se šlo pomalu, protože v domě nesvítilo světlo na druhé chodbě a já ho už měsíc nenahlásila. Kryštof se smál, že ve tmě se vyzná, že je zvyklý z lesa. V bytě jsem uvařila čaj, jak chtěl, a on si sedl na zem k oknu, zády ke zdi, a díval se na náměstí. Řekl, že odsud je Jihlava jako z modelu, s tou radnicí, kostelem a lampami. Sedla jsem si k němu. Čaj jsme nedopili.

Nevím, jak to popsat, aniž bych prozradila víc, než chci. Řeknu jen, že poprvé za šest let nikdo v té místnosti nic neočekával, nic nekontroloval a nic si nepamatoval z minula. Kryštof byl klidný a pozorný a o šikmý strop se uhodil dvakrát, pokaždé s tichou nadávkou, která mě rozesmála. Zbytek zůstane pod tím stropem.

Ráno jsem se probudila dřív. Kryštof spal na boku, s rukou pod hlavou, a přes okno do pokoje padalo šedé ranní světlo. Na náměstí už jezdily dodávky s pečivem. Ležela jsem a čekala, jestli přijde lítost, stud nebo strach, jak mi prorokovaly kamarádky. Nepřišlo nic z toho. Přišla úleva a ještě něco – pocit, že tohle rozhodnutí bylo celé moje, od začátku do konce.

Snídali jsme chleba s máslem a medem, protože nic jiného jsem doma neměla. Kryštof pak umyl nádobí, aniž bych ho o to žádala, a zeptal se, jestli má opravdu odejít bez čísla. „Opravdu,“ řekla jsem. „Takový byl plán.“

„Dobrý plán,“ řekl a políbil mě na tvář. „Kdyby sis ho někdy chtěla změnit, lesní správa v Telči má na webu telefon.“

Zasmála jsem se a zavřela za ním dveře. Slyšela jsem, jak se na tmavé chodbě zase dvakrát zakopl, a pak bouchly dveře dole. Z okna jsem ho viděla, jak přechází náměstí k DIODu, s rukama v kapsách zelené bundy, a mizí v davu lidí s plátěnými taškami.

Kamarádkám jsem to řekla až po měsíci. Jedna se tvářila zděšeně, druhá mi tleskala a třetí se zeptala, jestli mám jeho číslo. Nemám. Na web lesní správy jsem se nikdy nepodívala. Nepotřebuju to. Ten večer byl celý, uzavřený, jako dobrý dokument, který má začátek, prostředek a konec a nic mu nechybí. A já jsem se z něj dozvěděla víc o sobě než o něm.