Soused ze třetího patra

Tereza, 28 · Praha

Poprvé na mě Ondra zazvonil kvůli vrtačce. Stál za dveřmi v tričku s nápisem nějaké kapely, o které jsem nikdy neslyšela, v ruce držel hmoždinky a tvářil se jako člověk, který právě prohrál souboj s panelovou zdí. Jenže náš dům v Kodaňské není panelák, je to činžák z roku 1912 se štukem na stropě a zdmi, do kterých se vrtá jako do žuly. Půjčila jsem mu svou vrtačku a řekla, ať si vezme i vidiové vrtáky. Druhý den mi ji vrátil s lahví vína a lístkem: „Díky, sousedko. Obraz visí. Rovně.“

Bydlím ve Vršovicích třetím rokem. Přestěhovala jsem se sem po rozchodu s Adamem, se kterým jsme pět let plánovali svatbu, hypotéku a psa, a nakonec jsme nestihli ani toho psa. Když to skončilo, slíbila jsem si jednu věc: nebudu teď nic plánovat. Budu pracovat, budu chodit ven, budu spát, s kým budu chtít, a nebudu se nikomu zpovídat. Zní to tvrdě, ale bylo mi osmadvacet a poprvé v životě jsem měla pocit, že můj kalendář patří jenom mně.

Ondra bydlel o patro výš. Dva měsíce jsme se míjeli na schodech, pozdravili se u schránek, jednou mi pomohl vynést nákup, jednou jsem mu podepsala převzetí balíku. Byl grafik, pracoval z domu a každé ráno v osm jsem slyšela, jak nad mou hlavou vrčí kávovar. Bylo to zvláštně uklidňující. Věděla jsem o něm víc, než by si myslel: že poslouchá jazz, když pracuje, a punk, když uklízí, že v neděli vaří něco s kari a že v noci chodí bos, protože jeho kroky jsou tiché a pomalé.

Vršovice mi k tomu nastavení seděly. Je to čtvrť, kde nikoho nezajímá, s kým odcházíš z baru a v kolik se vracíš. Ráno na Ruské stojí fronta na kávu, v poledne se na Vršovickém náměstí prodávají jahody a večer se Krymská mění v jednu dlouhou terasu. Chodila jsem na lekce jógy do tělocvičny v Moskevské, v pátek na víno s holkami z práce a o víkendech na Folimanku běhat. Měla jsem pár rande z aplikace, dvě docela příjemná, jedno katastrofální. Nic z toho mě nelákalo pokračovat. Chtěla jsem blízkost bez papírování.

Na Krymskou jsme šli jednoho čtvrtka v listopadu, víceméně náhodou. Potkali jsme se u Vršovické tržnice, oba s taškou zeleniny, a on navrhl pivo. Krymská byla jako vždycky plná: v kavárnách studenti s laptopy, ve vinárně holky v kabátech, před barem kouřící hloučky. Sedli jsme si do malé hospody na rohu, kde točí polotmavé a kde hraje hudba tak nahlas, že se lidé musí nahýbat k sobě.

Mluvili jsme o všem. O jeho bývalé, která odjela do Berlína a vzala s sebou i kočku. O Adamovi. O tom, že vztahy jsou jako hypotéky: vypadají dobře v excelové tabulce a pak tě dvacet let dusí. Smála jsem se víc, než jsem čekala. A pak se na mě Ondra podíval přes okraj sklenice a řekl úplně klidně: „Víš, že tě slyším, když si v noci pouštíš Radiohead?“

„A ty víš, že tě slyším, když chodíš bos?“

Chvíli bylo ticho. Pak jsme se oba začali smát, protože jsme přesně věděli, kam ten rozhovor míří. Byla jsem ta, kdo to řekl nahlas. „Já teď nechci vztah, Ondro. Vůbec. Ani trochu.“

„Já taky ne,“ řekl. „Ale to neznamená, že nechci tebe.“

Byl to nejupřímnější návrh, jaký jsem kdy dostala. Tak jsem si od obsluhy půjčila propisku a na papírový ubrousek jsme napsali pravidla. Jedna: žádné žárlení, každý si může dělat, co chce, a s kým chce. Dva: žádné plánování víkendů ani dovolených. Tři: když jeden řekne dost, je konec a žádné výčitky. Čtyři: nikdy se nebudeme vyptávat na ostatní. A pět, to napsal Ondra: vrtačka zůstává společný majetek.

Podepsali jsme to oba. Ubrousek jsem si složila do peněženky. Mám ho tam dodnes.

„A co když to jeden z nás poruší?“ zeptala jsem se ještě.

„Pak zaplatí další rundu,“ řekl Ondra. „A půjčí druhému vrtačku na tak dlouho, jak bude chtít.“

Obsluha, holka s piercingem v obočí, nám donesla účet a podívala se na ubrousek. Nevím, kolik z toho přečetla, ale usmála se, jako by viděla něco podobného už mnohokrát. Možná viděla. Na Krymské se lidé domlouvají na všem možném.

Domů jsme šli přes Grébovku. Bylo po desáté, park byl skoro prázdný, jen u Pavilonu někdo venčil psa a lucerny svítily do vinice žlutě a mlhavě. Stoupali jsme mezi keři k altánu a odtamtud byla vidět celá Praha: Nusle, Vyšehrad, dole světla Pankráce. Ondra se opřel o zábradlí a řekl, že tenhle výhled nakreslil asi dvacetkrát a pokaždé mu nevyšel.

„Proč?“

„Protože je moc hezký. Hezké věci se kreslí nejhůř.“

Políbila jsem ho tam, v té zimě, s vůní spadaného listí a studeného kamene. Byl to dlouhý polibek, bez spěchu, jako když si člověk po letech zkouší, jestli ještě umí jezdit na kole. Uměla jsem. Ondra taky.

Cesta domů trvala deset minut. Na schodech v našem domě jsme se zastavili mezi druhým a třetím patrem, přesně u mých dveří. Chvíli jsme stáli a dívali se na sebe. „Pravidlo číslo šest,“ řekl Ondra tiše. „U tebe, nebo u mě?“

„U tebe,“ řekla jsem. „Chci vidět ten obraz, co visí rovně.“

Obraz visel opravdu rovně. Víc už nikomu nevyprávím, protože to je jediná věc, kterou jsem si slíbila nechat jen pro sebe. Řeknu jen, že jsem se ráno probudila pod stropem se štukovou růžicí, která byla přesně stejná jako ta moje, a že kávovar vrčel tentokrát přímo vedle mě.

Od té doby uběhlo sedm měsíců. Pravidla dodržujeme, většinou. Někdy mi Ondra napíše ve čtvrtek večer jednu jedinou zprávu: „Vrtačka?“ A já odepíšu buď „Dnes ne“, nebo „Za deset minut“. Nikdo se neurazí. Nikdo nečeká. Když se mnou nechce jít na koncert, jdu s kamarádkou. Když má on návštěvu, slyším ji a nechávám ji být jeho věcí. Jednou mě to píchlo, přiznávám. Pak jsem si vzpomněla na ubrousek a na to, proč jsme ho psali.

Naučili jsme se i drobnosti, které na ubrousku nejsou. Nesnídáme spolu každé ráno, protože snídaně je nebezpečně blízko ke vztahu. Neposíláme si srdíčka. Neseznamujeme se s rodiči a na narozeniny si dáváme jen pivo. Zato si říkáme pravdu, i když je nepohodlná. Když mám špatný týden, řeknu, že nechci společnost. Když on potřebuje pracovat do rána, prostě napíše, že má deadline. Je to osvobozující. Nemusím hádat, co si myslí, protože mi to vždycky řekne.

Kamarádky se mě ptají, jak to můžu vydržet. Jestli se do něj jednou nezamiluju. Jestli to není jen pomalejší cesta ke zlomenému srdci. Já jim odpovídám, že nevím. A že právě to je na tom krásné. Nemusím to vědět. Nemusím nic slibovat, nic plánovat, nic obhajovat. Mám souseda, se kterým se smějem, se kterým chodíme na Krymskou, když se nám chce, a se kterým občas trávím noci, na které si ráno vzpomínám s úsměvem. Mám svůj byt, svůj klid a svůj život. A on má svůj.

Minulý týden jsme seděli na lavičce v Grébovce a jedli zmrzlinu z Krymské. Byl teplý večer, u Pavilonu hrála kapela a lidé tancovali na trávě. Ondra se na mě podíval a zeptal se: „Myslíš, že to jednou skončí?“

„Určitě,“ řekla jsem. „Všechno jednou skončí.“

„A vadí ti to?“

Přemýšlela jsem. Dole pod vinicí projížděla tramvaj, zvonila na někoho, kdo se loudal po kolejích. „Ne,“ řekla jsem nakonec. „Vadilo by mi, kdybychom kvůli tomu přestali teď.“

Kývl. Dojedli jsme zmrzlinu a šli domů, každý po svých schodech, a v jedenáct mi pípl telefon. Jedno slovo. Usmála jsem se, vzala klíče a vyšla tři schody nahoru.

Ubrousek mám pořád v peněžence. Trochu vybledl a pravidlo číslo pět už je skoro nečitelné. Ale vrtačka je pořád společná. A to je, myslím, nejlepší důkaz, že to funguje.