Oranžové týdny

Zuzana, 38 · Pardubice

Kalendář na lednici mám rozdělený dvěma barvami. Zelené týdny jsou s dětmi, oranžové bez nich. Zelenou fixou píšu tréninky florbalu, třídní schůzky, kroužek keramiky a den, kdy musí Anička nést do školy kartonovou krabici na projekt o vesmíru. Oranžové týdny byly dlouho prázdné. Po rozvodu jsem je vyplňovala úklidem, přesčasy a seriály, u kterých jsem usínala na gauči s notebookem na břiše. Bývalý manžel si děti bere v neděli v šest večer a vrací je o týden později, přesně na minutu. To mu musím nechat, dochvilný byl vždycky. Jen ne tam, kde na tom opravdu záleželo.

Tomáše jsem znala od vidění z rodičovských schůzek na základce v Polabinách. Jeho syn Matěj sedí v lavici s mým Ondrou a oba mají stejný talent vymýšlet výmluvy, proč zase nemají úkol. Tomáš na schůzkách sedával vzadu, v pracovní bundě, a tvářil se, jako by ho paní učitelka měla každou chvíli vyvolat k tabuli. Jednou jsme spolu odcházeli na parkoviště a zjistili, že máme stejný problém: děti střídavě, týden tady, týden tam, a mezi tím zvláštní ticho, se kterým nikdo z nás pořádně nevěděl, co dělat.

„Já v tom volném týdnu většinou jen jezdím na kole podél Labe a přemýšlím, jestli nemám zase začít kouřit,“ řekl tehdy. Zasmála jsem se víc, než si ta věta zasloužila. Asi proto, že jsem ji mohla říct sama.

Poprvé jsme se sešli bez dětí v jednom oranžovém týdnu v říjnu, zrovna když se jela Velká pardubická a půlka města mířila na závodiště. My jsme šli opačným směrem. Sraz jsme si dali u Zelené brány, prošli Pernštýnskou mezi barevnými štíty domů a sedli si do malé kavárny, kde celý rok voní perník a skořice, nejen v prosinci. Tomáš si objednal espresso, já svařák, protože mi ho nabídli a já neuměla odmítnout.

O dětech jsme mluvili asi deset minut. Pak jsme to oba zarazili, skoro současně, a vyprskli smíchy. „Dobře,“ řekl Tomáš, „ještě jedna věta o florbalu a platím pokutu.“ A tak jsme mluvili o jiných věcech. O tom, že on dělá údržbáře v Semtíně a nesnáší ranní směny. Že já vedu účetnictví třem menším firmám z domova a někdy celý den mluvím jen s tiskárnou. O tom, jak divné je vařit pro jednoho. O tom, co nám v manželstvích chybělo a co už nechceme zažít nikdy.

Pak jsme šli podél vody až k soutoku, tam, kde se Chrudimka tiše vlévá do Labe a na lavičkách sedí rybáři s termoskami. Bylo chladno, nad hladinou se držela mlha a na druhém břehu se rozsvěcovaly lampy. Tomáš se opřel o zábradlí a řekl to na rovinu, bez obalu, což se mi na něm líbilo od začátku.

„Zuzano, já teď nechci vztah. Nechci nikoho představovat Matějovi, nechci plánovat Vánoce, nechci řešit, čí rodiče pojedou na chalupu. Ale líbíš se mi. Hodně.“

Stála jsem vedle něj a čekala, jestli se ve mně ozve ta stará Zuzana, která by se urazila. Neozvala se. Ozvala se jiná, novější, která si vede oranžový kalendář a už ji nebaví mít ho prázdný. „Já taky nechci vztah,“ řekla jsem. „Ale chci mít s kým chodit ven. A s kým prostě být. V těch týdnech, kdy jsou děti pryč.“

Tak vznikla pravidla. Nikam jsme je nepsali, ale dodržujeme je přesněji než rozvrh hodin. Vídáme se jen v oranžových týdnech. Nikdy u něj, protože jeho byt na Dukle je malý a sousedka z patra se zná s jeho bývalou. U mě ano. Děti o tom nevědí a vědět nebudou. A kdyby se jeden z nás zamiloval, ať už do toho druhého, nebo do někoho úplně jiného, řekne to hned. Bez výčitek, bez scén.

Ten večer mě doprovodil k autu. Políbil mě na rozloučenou, krátce, skoro zkusmo, a pak se zeptal: „Tak ve čtvrtek?“ Jako by se ptal na tenis.

Ve čtvrtek přišel v osm s lahví moravského ryzlinku a s krabicí sushi z obchoďáku, protože si pamatoval, že nerada vařím pro jednoho. Rozložili jsme to na konferenční stolek, jedli hůlkami, se kterými ani jeden z nás neumí zacházet, a smáli se tomu. V bytě bylo ticho, žádný hluk z dětského pokoje, žádné „mami, kde mám dres“. Poprvé mi to ticho nepřipadalo prázdné. Připadalo mi jako prostor, který konečně patří mně.

Když jsme dojedli, sedl si blíž. Nespěchal. Hladil mě po předloktí, jako by se učil nazpaměť, kde mám pihy, a ptal se, jestli je to v pohodě, jestli chci. Chtěla jsem. Zhasla jsem lampu u gauče a zbytek toho večera patří jen nám dvěma. Řeknu jen tolik, že jsem se druhý den ráno přistihla, jak se usmívám na tiskárnu.

Od té doby uběhl skoro rok a oranžové týdny mají svůj rytmus. Jeden večer jdeme ven – do kina v Grandu, na představení do Divadla 29, jednou na výstavu do Automatických mlýnů, kde se Tomáš celou dobu díval víc na Gočárovu stavbu než na obrazy. Druhý večer zůstáváme u mě. Někdy vyrazíme na kolech po cyklostezce podél Labe a pak kus polními cestami až pod Kunětickou horu, nahoře si dáme pivo a díváme se na rovinu polí, přes kterou se táhnou stíny mraků.

Nejvíc mě na tom baví jednoduchost. Tomáš mi v zelených týdnech nevolá. Nepíše zprávy typu „co děláš“, když ví, že bych musela odepsat „vařím špagety pro tři hladové krky a hledám druhou botu“. V neděli večer, když mi bývalý děti přiveze, mám hlavu čistou a jsem s nimi celá. A v neděli o týden později, když za nimi zabouchnu dveře a na chodbě ještě chvíli voní Ondrův deodorant, pošlu jedinou zprávu: „Oranžová.“ Tomáš odpoví palcem nahoru. Nic víc není potřeba.

Kamarádka Petra mi jednou u vína na dece v Tyršových sadech řekla, že je to smutné. Že si zasloužím někoho, kdo se mnou bude sedět u nedělního oběda. Nechala jsem ji domluvit a pak jsem jí vysvětlila, že nedělní oběd mám. S dětmi, s rozlitou omáčkou a s hádkou o to, kdo bude umývat nádobí. To mi nikdo dávat nemusí. Co mi chybělo, byl někdo, s kým můžu být zase jen žena. Ne máma, ne účetní, ne bývalá manželka, která musí být vždycky ta rozumná.

Petra kroutila hlavou, ale o dvě skleničky později se zeptala, jestli nemá Tomáš nějakého kamaráda. Tak moc smutné jí to zase nepřišlo.

Nevím, jak dlouho to vydrží. Možná se jednou jeden z nás zamiluje a pak si to na rovinu řekneme, jak jsme slíbili u soutoku. Možná Tomáš odejde za prací jinam, možná si já najdu někoho, kdo bude chtít i ty zelené týdny, s florbalovými dresy a keramikou. Nebojím se toho. Pravidla, která jsme si dali, nejsou klec. Jsou spíš jako to zábradlí u vody: člověk se o ně opře, dívá se, jak se dvě řeky potkávají, a ví, že každá z nich má svůj vlastní tok.

Minulou neděli jsem na lednici vybarvila oranžovou fixou další týden. Anička se u toho zastavila s hrnkem mléka v ruce. „Mami, proč máš ty týdny bez nás tak pěkně nabarvené? Vypadá to, že se na ně těšíš.“

Chvíli jsem mlčela. Pak jsem ji objala, i s tím mlékem. „Na vás se těším vždycky,“ řekla jsem. „A mezi tím se učím těšit taky sama na sebe.“

Nevím, jestli to pochopila. Ale usmála se a šla si nalít kakao. A já si v duchu zapsala do kalendáře: čtvrtek, osm večer, ryzlink.