Ohňostroj nad přehradou

Nikola, 24 · Brno

Kamarádky to zrušily v půl sedmé. Nejdřív Kačka, že jí je blbě, pak Veronika, že jí přijel přítel z Olomouce a že to prostě musí pochopit. Nikola seděla na posteli ve svém pokoji na Veveří, v ruce telefon, na sobě už bílé šaty s tenkými ramínky, a chvíli zvažovala, jestli se nemá převléct do tepláků a pustit si seriál. Venku bylo pořád třicet stupňů. Z otevřeného okna bylo slyšet šalinu, která zvonila na zastávce u Kounicovy, a někde nad dvorem se smál soused.

Pak si řekla, že je jí čtyřiadvacet, že je sobota v červnu a že Ignis Brunensis je jednou za rok. Že nepotřebuje nikoho, kdo ji bude držet za ruku. Vzala si plátěnou tašku, hodila do ní vodu, svetr na večer a rtěnku a vyrazila.

Jednička na přehradu byla nacpaná tak, že se lidé drželi jeden druhého. Rodiny s dětmi, partičky studentů s krabicovým vínem, páry, které se líbaly už na Mendláku. Nikola stála u dveří a dívala se, jak se město postupně mění v les. Za Bystrcí se tramvaj vyprázdnila jako pytel a všichni se valili dolů k vodě. Bylo teprve osm, ohňostroj měl začít po desáté, ale břehy už byly obsazené dekami, karimatkami a skládacími židlemi.

Prošla kolem přístaviště, kde čekaly lodě plné lidí, kteří si koupili lístek na palubu, a pokračovala po břehu dál. Hledala místo, kde by mohla sedět sama a nemuset poslouchat cizí hádky. Našla ho na malém travnatém výběžku mezi dvěma borovicemi. Byla tam už jedna deka, velká, kostkovaná, a na ní muž kolem třicítky, který četl knížku při posledním světle.

„Je tu volno?“ zeptala se a ukázala na kus trávy vedle.

Zvedl oči. Měl opálený obličej, krátké vlasy a vrásky od smíchu, i když se zrovna nesmál. „Je tu volno i na dece,“ řekl. „Mám ji velkou. Původně nás mělo být pět.“

„Taky vás nechali?“

„Všichni. Jeden po druhém. Máme tu klub?“

Jmenoval se Marek. Bylo mu třicet dva, pracoval jako statik, projektoval mosty, a na přehradu jezdil od dětství s tátou, který tu kdysi pomáhal pyrotechnikům nosit bedny. Nikola mu řekla, že dodělává magisterku na Masarykově univerzitě, psychologii, a že bydlí v podnájmu na Veveří se dvěma spolubydlícími, kteří jsou teď oba u rodičů. Neřekla to schválně. Ale jakmile to vyslovila, uvědomila si, jak to znělo, a Marek to uvědomil taky. Chvíli se na sebe dívali a pak se oba rozesmáli.

„To byla informace navíc,“ řekla.

„Zapsal jsem si ji,“ odpověděl. „Pro jistotu.“

Setmělo se pomalu. Voda byla hladká jako olej, lodě se seřadily uprostřed přehrady a nad zátokou se na skalním ostrohu rozsvítil hrad Veveří. Marek vytáhl z batohu lahev moravského ryzlinku a dvě plastové skleničky. „Tohle bylo pro kamarády,“ řekl. „Ale kamarádi to nevypijou.“

Povídali si o všem a o ničem. O tom, že Brno je jediné město, kde se tramvaj jmenuje šalina a nikomu to nepřijde divné. O tom, že nejlepší párek v rohlíku se prodává v noci na Hlavním nádraží a nejhorší kafe na fakultě. Nikola mu vyprávěla o své diplomce, která měla být o strachu z blízkosti, a Marek se smál, že to je nebezpečné téma na první večer. Ona se smála taky. Bylo zvláštně snadné s ním mluvit. Neměla pocit, že musí něco předvádět.

Ohňostroj začal přesně ve čtvrt na jedenáct. Nejdřív jedna bílá raketa, která vylétla nad vodu a rozprskla se v tisíc stříbrných jisker, pak hudba z reproduktorů a pak nebe prostě explodovalo. Červená, zlatá, zelená, fialová. Odrazy na hladině zdvojovaly všechno, takže to vypadalo, jako by hořela i voda. Lidé na březích tleskali, děti ječely, někdo vedle v lese pískal.

Nikola se ani nepohnula. Seděla se svetrem přes ramena, skleničku v ruce, a cítila, jak se jí Markova paže dotýká. Jen lehce, loket o loket. Neodtáhla se. On taky ne. Když přišlo finále, ta velká zlatá sprcha, která se snesla nad celou přehradou jako závoj, otočila se k němu. Díval se na ni, ne na nebe.

„Promeškáš konec,“ řekla.

„Viděl jsem jich dvacet,“ odpověděl. „Tohle jsem ještě neviděl.“

Byla to trochu otřepaná věta a oba to věděli. Ale v té chvíli jí to bylo úplně jedno. Políbila ho první. Chutnal po ryzlinku a po kouři, který se nesl nad vodou, a za jejími zády dopadaly do přehrady poslední hořící jiskry.

Když ohňostroj skončil, začal další, menší zázrak: desítky tisíc lidí se najednou snažily dostat domů. Tramvajová smyčka na přehradě vypadala jako fronta na konec světa. Marek se podíval na dav, pak na Nikolu. „Mám auto nahoře v Bystrci,“ řekl. „Pil jsem jen trochu na začátku, ta lahev je z větší části tvoje. Můžu tě hodit domů.“

„Na Veveří?“

„Na Veveří.“

Šli nahoru lesem, po cestě, kterou znal nazpaměť, a světla mobilů kolem nich poskakovala mezi stromy jako světlušky. Nikola se ho držela za ruku, ne proto, že by se bála zakopnout, ale protože se jí chtělo.

V autě pustil rádio a ztlumil ho. Jeli přes Kníničky, pak kolem Pisárek a nahoru k Úvozu, kde bylo i po půlnoci pořád plno lidí před bary. Brno v létě v noci nikdy nespí úplně. Na Údolní se dva kluci přeli o poslední pivo, na Konečného náměstí seděla na obrubníku skupinka lidí s kytarou.

Marek zastavil před jejím domem, secesním činžákem s balkony, na kterých se sušilo prádlo. Motor nechal běžet. „Tak,“ řekl.

Nikola věděla, co by měla udělat podle všech pravidel, která kdy slyšela od máminých kamarádek i z časopisů. Poděkovat, dát mu číslo, počkat, jestli napíše. Jenže ona nechtěla čekat. Nechtěla hrát hru, jejíž pravidla nevymyslela. Chtěla tuhle noc, celou a hned.

„Chci ti něco říct, ať v tom máme jasno,“ řekla. „Za měsíc odjíždím na půl roku na stáž do Lisabonu. Nehledám kluka. Nehledám nikoho. Ale nechci, aby ta noc teď skončila.“

Marek vypnul motor. „To je nejférovější pozvání, jaké jsem kdy dostal.“

Byt byl horký, nahoře pod střechou, a na balkoně stály dvě plechové židle a květináč s bazalkou, která skoro umírala. Nikola otevřela všechna okna, aby vznikl průvan, a nalila do sklenic studenou vodu s ledem. Seděli na balkoně, dívali se na střechy a na věže Petrova v dálce, kde ještě někdo dopaloval zbytky rachejtlí. Mluvili o mostech, o tom, proč některé vydrží sto let a jiné spadnou po dvaceti. Marek říkal, že je to vždycky o tom, jestli s nimi projektant počítal s pohybem. Most, který se nemůže hýbat, praskne.

„A lidi?“ zeptala se.

„Stejné,“ řekl. „Kdo se nechce hýbat, praskne.“

Pak už nemluvili. Zvedla se, vzala ho za ruku a odvedla ho dovnitř, kolem nedodělaných skript na stole, kolem hromady šatů na židli, do pokoje, kde bylo okno dokořán a kde se do tmy nesl zvuk poslední noční šaliny. Co bylo dál, patří jen té noci.

Ráno ji vzbudilo slunce a zvuk, který v tom bytě ještě neslyšela: někdo v kuchyni zápasil s moka konvičkou. Marek stál u sporáku v trenýrkách a zkoumal, kam se nalévá voda. „Nepřišel jsem na to,“ přiznal. „Postavil bych most, ale tohle ne.“

Udělala kafe sama. Vypili ho na balkoně, ve stejných židlích, zatímco dole na Veveří začínal obyčejný nedělní provoz. Paní z protějšího okna věšela povlečení a pes ze sousedství štěkal na holuby. Když Marek odcházel, nezeptal se na číslo. Nikola mu ho nenabídla. Na chodbě se otočil a řekl jen: „Hezkou cestu do Lisabonu.“

„Hezké mosty,“ odpověděla.

Zavřela dveře, opřela se o ně a smála se. Nebyla smutná. Nepotřebovala pokračování. Měla noc, na kterou bude vzpomínat pokaždé, když uvidí ohňostroj, a pocit, že si ji vybrala sama, bez kamarádek, bez plánu a bez omluv. Zalila bazalku, která zázrakem ještě žila, a šla si lehnout zpátky do postele, kde to pořád vonělo kouřem z přehrady.