SvobodnéŽeny

Titulky do rána

Denisa, 26 · Zlín

Na konci května patří Zlín dětem a filmu. Po městě chodí školní třídy v reflexních vestách, na náměstí Míru stojí stan se soutěžemi a z reproduktorů hraje znělka, kterou po třech dnech umí nazpaměť i holubi na radnici. Já jsem ten rok navrhla část festivalového vizuálu. Na každé zastávce trolejbusu, na každém sloupu na Gahurově prospektu visel můj fialový drak s filmovým pásem místo ocasu. Chodila jsem kolem něj a pořád jsem se trochu styděla a trochu byla pyšná. Dvacet šest let, první velká zakázka. Máma volala z Uherského Hradiště každý den a ptala se, jestli jsem toho draka už viděla ve zprávách.

Ve čtvrtek večer byla ve Velkém kině projekce soutěžních krátkých animovaných filmů. Šla jsem tam hlavně proto, že jsem měla akreditaci a nechtěla jsem sedět doma v Baťově domku, kde mám nájem v polovině půdorysu a za zdí sousedku, která každý večer poslouchá dechovku. Sedla jsem si do osmé řady, vedle muže, který si pod sedadlo schovával batoh s nálepkami z různých festivalů.

Třetí film byl o drakovi. Ne o mém, samozřejmě. Ale taky fialový, taky trochu nešikovný, taky s něčím navíc místo ocasu – v tomhle případě se šňůrou světýlek. Zasmála jsem se nahlas a muž vedle mě se ke mně otočil. „To se smějete, protože je to vtipné, nebo protože je to špatné?“ zašeptal.

„Protože jsem ho nakreslila taky,“ zašeptala jsem zpátky. „Jenom jiného.“

Ukázalo se, že ten film je jeho.

Jmenoval se Vojta, bylo mu třicet, animoval v malém studiu v Brně a do Zlína přijel na dvě noci kvůli projekci a debatě s dětským publikem. Ráno v devět mu jel vlak. Tohle všechno mi řekl během první půlhodiny po projekci, kdy jsme stáli na schodech před kinem a okolo nás se míhali porotci, dobrovolníci v tričkách a unavení učitelé. Neřekl to jako výmluvu. Řekl to jako informaci, se kterou si můžu naložit, jak chci.

„Takže máme jeden večer,“ shrnula jsem.

„Máme jeden večer,“ souhlasil. „Ukážeš mi svého draka?“

Ukázala. Prošli jsme celé náměstí Míru, kde na radnici svítil velký festivalový banner, a já mu vysvětlovala, proč má drak zrovna takové oči a proč jsem mu nakonec ubrala jeden zub. Vojta poslouchal tak soustředěně, jako by šlo o něco důležitého. Nikdo, s kým jsem kdy chodila, se na moji práci takhle nedíval. Můj bývalý Martin říkal mým ilustracím „ty tvoje obrázky“ a myslel to mile, což bylo možná horší, než kdyby to myslel zle.

Pak jsme šli po Gahurově prospektu dolů, mezi těmi rovnými řadami stromů a budovami z červených cihel a skla. Byl teplý večer, na trávníku seděli studenti z univerzity s lahvemi vína a někdo hrál na ukulele. Vojta se zastavil před jedenadvacítkou, Baťovým mrakodrapem, a zakláněl hlavu tak dlouho, že ho musela bolet krční páteř. „Víš, že tam je kancelář ve výtahu?“ řekla jsem. „Šéf mohl jezdit nahoru a dolů a nemusel vstávat od stolu.“

„To je nejlepší věc, jakou jsem dneska slyšel,“ řekl. „Hned po tom, že se někdo smál mému filmu.“

Zastavili jsme se u stánku s limonádou, který už zavíral, a paní nám nalila poslední dvě sklenice zadarmo, protože prý vypadáme jako dva, co spolu něco slaví. Nevyvraceli jsme to. Sedli jsme si na obrubník u fontány a Vojta mi vyprávěl, jak ten svůj film dělal dva roky po večerech, po práci na reklamách na jogurty a pojišťovny. Kreslil ho v kuchyni, na tabletu opřeném o mikrovlnku, protože jinde v bytě nebylo světlo. Říkal to bez sebelítosti, spíš s údivem, že to vůbec dokončil. Poznávala jsem se v tom. I já jsem draka kreslila v noci, s čajem, který mi vždycky vystydl.

Chceš něco takového zažít sám?

Tyhle ženy tu našly, co hledaly. Založ si anonymní účet, zvol svou obec a pošli první vzkaz ještě dnes večer.

Nezávazné seznámení hned

Na festivalové párty v jedné z továrních budov bylo moc lidí a moc hlasitá hudba. Vydrželi jsme tam dvě piva. Stáli jsme u zdi, mluvili jsme si do uší, a čím víc hluku bylo kolem, tím blíž jsme si museli být, abychom se slyšeli. V jednu chvíli mi dal ruku na bedra, jen aby mě posunul z cesty někomu s táckem, a pak ji tam nechal. A já jsem nechtěla, aby ji odtáhl.

Venku už byla skoro tma, jen nad Jižními Svahy zůstal světlejší pruh nebe. Seděli jsme na zídce a jedli hranolky z papírového kornoutu. „Musím ti něco říct na rovinu,“ začala jsem. Viděla jsem, jak se mu stáhly rysy, jako když člověk čeká ránu. „Nechci, abys mi zítra psal. Nechci si nic nalhávat, že se uvidíme za měsíc v Brně a bude z toho něco velkého. Před půl rokem jsem skončila vztah, který byl samý slib. Teď bych chtěla jednou zažít něco, co žádný slib nepotřebuje.“

Chvíli mlčel a pak se pomalu usmál. „Jedna noc a konec titulků.“

„Jedna noc. A titulky si každý pustí sám.“

Políbil mě. Chutnal po soli z hranolků a po pivu a trochu po nervozitě, která byla vlastně moc hezká. Pak jsme šli pěšky nahoru k mým Baťovým domkům, po ulici, kde všechny domy vypadají skoro stejně – ta režná cihla, ploché střechy, zahrádky s rybízem. Vojta se smál, že by trefil domů jen podle čísla, protože jinak by bloudil do rána.

U mých dveří jsem hledala klíče v tašce tak dlouho, až mi ji vzal z ruky a našel je sám, na dně, pod skicákem. Za zdí zrovna hrála sousedčina dechovka, nějaká polka o vínečku. Oba jsme vyprskli smíchy. Pak jsem zavřela dveře, a co bylo dál, to si nechám pro sebe. Byla to ta nejlepší noc, jakou jsem ten rok zažila, a nejlepší na ní bylo, že jsem se v ní nemusela nikomu nic dokazovat.

Ráno jsem vstala dřív než on a uvařila kafe v moka konvičce, kterou jsem si koupila, když jsem se do domku stěhovala, a pak ji půl roku nepoužila. Vojta spal přes celou postel, jednu ruku přes oči, na prstech ještě stopy po fixách, kterými na párty kreslil dětem draky na ubrousky. Dívala jsem se na něj a čekala na tu známou úzkost – co teď, co si myslí, jestli napíše. Nepřišla. Přišel jen klid. Věděla jsem přesně, co bude. Odejde. A to bylo v pořádku.

Vypil kafe ve stoje v kuchyni, protože už bylo pozdě. U dveří mi dal ubrousek, složený napůl. „Neotvírej, dokud nepojede vlak,“ řekl. Pak mě políbil na čelo, což bylo tak staromódní, až mě to rozesmálo, a běžel dolů k zastávce trolejbusu.

Ubrousek jsem otevřela v devět a dvě minuty. Byl na něm nakreslený můj fialový drak a vedle něj jeho, se světýlky. Seděli spolu na zídce a jedli hranolky. Pod tím stálo jen: Díky za titulky. Žádné telefonní číslo, žádné „ozvi se“. Přesně podle dohody.

Dopila jsem kafe, které po něm zbylo, a sedla si k počítači. Ten den jsem měla odevzdat korektury programu na další ročník jedné přehlídky. Pracovala jsem jako nikdy, rychle a s chutí, a někdy kolem poledne jsem si uvědomila, že si pobrukuju tu sousedčinu polku o vínečku. Zasmála jsem se sama sobě. Takhle nějak asi vypadá, když člověku jedna noc nic nevezme, jen přidá.

Ten ubrousek mám dodnes připnutý nad pracovním stolem, mezi skicami a ceníky tiskáren. Když se mě kamarádky ptají, jestli mi to není líto, že jsem mu nedala číslo, pokrčím rameny. Líto? Za jednu noc jsem dostala víc pozornosti ke své práci i k sobě samé než za tři roky předtím. A zjistila jsem, že můžu chtít něco krátkého, říct to nahlas a nikdo se nerozpadne. Ani já ne.

Příští rok v květnu budou po Zlíně zase viset plakáty. Možná je budu dělat já, možná někdo jiný. A možná se ve Velkém kině zase posadím do osmé řady. Ne proto, že bych na někoho čekala. Jen proto, že vím, že se tam můžou stát dobré věci, a že mají přesně takovou délku, jakou si samy řeknou.

Ženy, které právě hledají poblíž – lokalita: Zlín

Další příběhy

Ohňostroj nad přehradou

Kamarádky na poslední chvíli zrušily, a tak jde Nikola na ohňostroj nad Brněnskou přehradou sama. V davu na břehu potká muže s dekou navíc. Jedna červnová noc, která nemusí mít pokračování, aby stála za to.

Nikola, 24 · Brno

Poslední runda

Nela za barem vidí kapely každý týden a žádná ji nezajímá. Až jednou basák, který si místo panáka objedná čaj s citronem. Ráno jede dodávka do Krakova. Do té doby má Opava jen pro ně.

Nela, 22 · Opava

Soused ze třetího patra

Tereza a Ondra bydlí ve stejném vršovickém domě, půjčují si vrtačku a sůl. Jednoho večera si na ubrousek z Krymské sepíšou pět pravidel. Přátelství s výhodami, které funguje, dokud se nikdo nezačne ptát proč.

Tereza, 28 · Praha

Chceš něco takového zažít sám?

Tyhle ženy tu našly, co hledaly. Založ si anonymní účet, zvol svou obec a pošli první vzkaz ještě dnes večer.

Nezávazné seznámení hned
Anonymní registrace
Anonymně poznat ženy bez závazků

Je ti alespoň 18 let?

Vstup jen pro plnoleté. Najdeš tu texty a profily o nezávazných setkáních dospělých lidí. Pokračováním prohlašuješ, že ti už bylo 18 let a že s takovým obsahem souhlasíš.