SvobodnéŽeny

Poslední runda

Nela, 22 · Opava

Za barem stojím třetí rok, od prvního semestru na univerzitě. Nejdřív to byla brigáda na kapesné, pak se z toho stala práce, kterou mám radši než přednášky z historie. Náš bar je v jedné z uliček kousek od Dolního náměstí, ve sklepě s klenutým stropem, kde se v pátek hrají koncerty a kde je vždycky o dva stupně tepleji, než by mělo být. Za ty tři roky jsem tu viděla desítky kapel. Punkery z Ostravy, písničkáře z Prahy, polské metalisty, kteří vypili všechnu zásobu vodky a pak se omlouvali tak dojemně, že jim šéf odpustil i rozbitý stůl. Muzikanti mě nezajímají. Jsou jako počasí: přijdou, udělají hluk a odejdou.

Ten pátek v listopadu hrála kapela z Brna, čtyři kluci, dvě holky v publiku, co je znaly nazpaměť, a zbytek lidí, co přišli spíš kvůli pivu. Byli na turné po Moravě, Slezsku a Polsku a náš sklep byl jedna ze zastávek mezi Olomoucí a Krakovem. Zvukovou zkoušku měli v sedm. Při ní ke mně přišel basák, vysoký, s rozcuchanými tmavými vlasy a s kytarovým trsátkem zastrčeným za uchem, a zeptal se, jestli mám čaj.

„Čaj?“ zopakovala jsem. Myslela jsem, že je to nějaký vtip.

„S citronem, jestli to jde. Po třech koncertech v řadě mám hlas jako smirkový papír a za dva dny máme rozhlasovou nahrávku.“

Uvařila jsem mu čaj ve varné konvici, kterou máme za barem jen pro sebe, a nalila ho do půllitru, protože jiný hrnek jsem nenašla. Rozesmálo ho to tak, že si toho všimli i ostatní z kapely. Jmenoval se Šimon. Bylo mu dvacet šest a na turné byl už třetí týden.

Koncert byl lepší, než jsem čekala. Nebylo to nic světoborného, ale měli jednu pomalou písničku, při které celý sklep ztichl a i štamgasti u baru přestali řešit fotbal. Šimon při ní hrál se zavřenýma očima a mně se zdálo, že se na konci podíval přímo ke mně. Asi se mi to zdálo. Za barem je tma a zářivka nad pípou dělá z každé barmanky stín.

Po koncertě se kapela rozprchla. Bubeník šel spát do penzionu, zpěvák se někde ztratil s jednou z těch dvou holek, co znaly texty, a kytarista balil aparaturu tak pečlivě, jako by to byl porcelán. Šimon zůstal u baru. Objednal si druhý čaj a pak třetí, a když jsem v jednu hlásila poslední rundu, pořád seděl na své stoličce a pozoroval, jak leštím sklenice.

„Proč tady ještě jsi?“ zeptala jsem se ho na rovinu. Ve dvaadvaceti mám tu výhodu, že se ještě nestydím ptát.

„Protože v penzionu spím na palandě nad bubeníkem, který chrápe jako traktor,“ řekl. „A protože chci vidět Opavu. Za celé turné jsem neviděl nic než kluby, benzinky a dálnice.“

„V jednu v noci?“

„Nejlíp v jednu v noci. Ukážeš mi ji?“

Věděla jsem, co to znamená. On to věděl taky. V sedm ráno mu odjíždí dodávka do Krakova a pak do Vratislavi a Berlína, zpátky v Brně bude za tři týdny a na Opavu si vzpomene jen jako na jednu tečku v mapě turné. Nevadilo mi to. Vlastně se mi to líbilo. Na nic nečekat, nic neplánovat, nic nestavět. Jen jedna noc, se začátkem a koncem, jako dobrý koncert.

Chceš něco takového zažít sám?

Tyhle ženy tu našly, co hledaly. Založ si anonymní účet, zvol svou obec a pošli první vzkaz ještě dnes večer.

Nezávazné seznámení hned

Zamkla jsem sklep, vypnula světla a vyšli jsme na ulici. Byla zima a z komínů to vonělo kouřem, jak to v Opavě v listopadu bývá. Na Dolním náměstí nebylo ani živáčka, jen pod lampou stál pouliční prodavač kaštanů, který už zavíral, a Šimon mu koupil poslední sáček, i když se ty kaštany daly jíst jen s velkou dávkou dobré vůle.

Vedla jsem ho k Hlásce. Ta stará věž s ciferníkem stojí na Horním náměstí, na vrcholu má zlatou orlici a v noci ji nasvítí, takže vypadá, jako by byla z pohádky. Vyprávěla jsem mu, že je to věž radnice a že z ní kdysi strážný hlídal, jestli ve městě nehoří. Šimon zakláněl hlavu a říkal, že by chtěl nahoru, jen tak, podívat se na město shora jako ten strážný. Musela jsem ho zklamat: v noci je zamčeno a strážnému tam už dávno nikdo nenosí večeři.

Na Horním náměstí jsme se zastavili ještě u výlohy knihkupectví, kde byly vystavené staré mapy Slezska. Šimon se na ně díval s nosem skoro na skle a hledal na nich města, kterými projížděli. Ukazoval prstem po skle: tady jsme hráli, tady nám praskla pneumatika, tady nám nějaká paní v hospodě dala zadarmo polévku, protože jsme prý vypadali hladově. Poslouchala jsem ho a napadlo mě, že turné je vlastně taky taková mapa, jen z ní člověk vidí vždycky jen jednu noc v každém městě. A že dneska je ta opavská noc moje.

Pak jsme šli ke Slezskému divadlu. Sedli jsme si na schody pod jeho sloupy, zády k té honosné fasádě, a jedli kaštany. Šimon mi vyprávěl o turné: o tom, jak spali v Žilině v tělocvičně na žíněnkách, jak jim v Olomouci ukradli kabel od basy a jak pokaždé, když hraje tu pomalou písničku, myslí na babičku, která mu ji jako malému zpívala, jen s jiným textem. Já jsem mu vyprávěla o tom, že jsem se do Opavy přestěhovala z vesnice u Krnova kvůli škole, že bydlím s dvěma spolubydlícími v bytě u parku a že ještě nevím, co chci dělat, a že je mi to vlastně jedno.

„To je dobře,“ řekl. „Kdo ve dvaadvaceti ví, co chce dělat, ten si to pak celý život vyčítá.“

Políbila jsem ho. Já jeho, ne on mě, na schodech divadla, s pusou slanou od kaštanů. Nechtěla jsem čekat, až se odhodlá. Kdo ví, jestli by se odhodlal do sedmi do rána.

Seděli jsme na těch schodech ještě dlouho. Kolem projelo prázdné taxi, řidič na nás zamával, jako by nás znal. Šimon mi dal svou šálu, protože se mi třásla ramena, a já jsem mu ji odmítla vrátit, i když jsem věděla, že ráno bude v dodávce mrznout. Pod lampou na chodníku sedla kočka a dlouze nás pozorovala. Šimon tvrdil, že je to opavský strážný duch z Hlásky, který přišel zkontrolovat, jestli se chováme slušně. Nechovali jsme se.

Do bytu jsme šli přes Městské sady, pod holými stromy, po cestičkách pokrytých mokrým listím. Šimon si v parku zpíval tu svou pomalou písničku potichu, jen pro sebe, a já jsem si uvědomila, že ji umím nazpaměť, i když jsem ji slyšela jen jednou. Spolubydlící spaly, v předsíni se svítilo jen z koupelny. Po špičkách jsme se protáhli do mého pokoje a já zavřela dveře tak opatrně, jako by šlo o život. Šimon se v té tmě zakopl o moje boty a musel si dát ruku před pusu, aby se nesmál nahlas. A pak už jsme se nesmáli. Co bylo dál, patří jen mně a jemu a tomu malému pokoji s oknem do parku.

V šest jsem ho budila. Vstal bez keců, oblékl se potmě a u dveří mě políbil ještě jednou, dlouho, jako by si mě chtěl zapamatovat. Nechtěl číslo a já jsem mu ho nenabízela. „Díky za Opavu,“ řekl. „A za čaj v půllitru.“

Z okna jsem se dívala, jak přechází park k penzionu, s rukama v kapsách, a pak jsem zalezla zpátky do peřin a spala do poledne. Spolubydlící se mě u oběda ptala, proč se tak usmívám. Řekla jsem, že byl dobrý koncert. Byla to pravda.

O dva měsíce později jsem v rádiu v kuchyni zaslechla tu pomalou písničku. Byla to ta nahrávka, kvůli které potřeboval čaj. Zastavila jsem se s hrnkem v ruce a poslouchala do konce. Nebyla o mně. Neměla být o mně. Ale vím, že když ji Šimon na tom natáčení zpíval, měl hlas trochu lepší díky jednomu opavskému čaji s citronem. A to mi úplně stačí.

Za barem stojím dál. Kapely přicházejí a odcházejí, jako počasí. Jen varnou konvici mám teď vždycky připravenou. Člověk nikdy neví, kdo si o poslední rundě objedná něco jiného než panáka.

Ženy, které právě hledají poblíž – lokalita: Opava

Další příběhy

Ohňostroj nad přehradou

Kamarádky na poslední chvíli zrušily, a tak jde Nikola na ohňostroj nad Brněnskou přehradou sama. V davu na břehu potká muže s dekou navíc. Jedna červnová noc, která nemusí mít pokračování, aby stála za to.

Nikola, 24 · Brno

Titulky do rána

Festivalový týden, město plné dětí, porot a světel. Denisa navrhla plakáty, které visí po celém Zlíně, a pak potká muže, který o jednom z nich natočil film. Zítra odjíždí. Dnešek je jejich.

Denisa, 26 · Zlín

Soused ze třetího patra

Tereza a Ondra bydlí ve stejném vršovickém domě, půjčují si vrtačku a sůl. Jednoho večera si na ubrousek z Krymské sepíšou pět pravidel. Přátelství s výhodami, které funguje, dokud se nikdo nezačne ptát proč.

Tereza, 28 · Praha

Chceš něco takového zažít sám?

Tyhle ženy tu našly, co hledaly. Založ si anonymní účet, zvol svou obec a pošli první vzkaz ještě dnes večer.

Nezávazné seznámení hned
Anonymní registrace
Anonymně poznat ženy bez závazků

Je ti alespoň 18 let?

Vstup jen pro plnoleté. Najdeš tu texty a profily o nezávazných setkáních dospělých lidí. Pokračováním prohlašuješ, že ti už bylo 18 let a že s takovým obsahem souhlasíš.