Víkend s Florou

Monika, 34 · Olomouc

Celý týden stojím za pultem lékárny na Třídě Svobody a říkám lidem, co mají dělat. Užívejte třikrát denně po jídle. Nekombinujte s alkoholem. Kdyby se to do pátku nezlepšilo, jděte k lékaři. Mám bílý plášť, jmenovku a trpělivost, která by vydala na tři životy. Když v pátek v šest zamknu dveře, chci jediné: aby mi dva dny nikdo neříkal, co mám dělat, a abych já nemusela radit nikomu.

Je mi třicet čtyři. Nejsem vdaná, nemám děti a nemám kočku, i když všichni v rodině čekají, že aspoň tu kočku si jednou pořídím. Mám byt v Hodolanech, kolo, permanentku do divadla a pár vztahů za sebou, které skončily vždycky stejně: on začal plánovat, já začala couvat. Nakonec jsem pochopila, že nejsem rozbitá. Jen mě prostě nebaví dlouhé vztahy. Baví mě dobré víkendy.

Na jarní Floru chodím každý rok. Je to olomoucká tradice, stejně jako tvarůžky a Sloup Nejsvětější Trojice. V dubnu se Výstaviště ve Smetanových sadech promění v jednu obrovskou zahradu a pavilony voní hyacinty tak silně, že vás z toho bolí hlava. Chodím tam v sobotu ráno, hned po otevření, dokud tam nejsou autobusy důchodců z celé Moravy.

Ten rok jsem stála v pavilonu A u expozice tulipánů, které vypadaly, jako by je někdo namaloval, a snažila se vyfotit jeden fialový s roztřepenými okraji. Telefon to nezvládal. Vedle mě si klekl muž s velkým foťákem a objektivem, který vypadal jako teleskop. Cvakl třikrát, pak se na mě podíval.

„Chcete ho?“ zeptal se a ukázal na displej. Byl tam můj tulipán, dokonale ostrý, s kapkou vody na okvětním lístku.

„To je podvod,“ řekla jsem. „Já se snažím deset minut.“

„Pošlu vám ho,“ řekl. „Ale pod jednou podmínkou. Řeknete mi, kde se tady dá dát pořádné kafe.“

Jmenoval se Richard. Bylo mu čtyřicet, byl fotograf na volné noze z Ostravy a přijel do Olomouce na víkend, fotit Floru pro jeden zahradnický časopis. Nocoval v penzionu v Křížkovského ulici a Olomouc skoro neznal. Byl to typ muže, kterého si všimneš až napodruhé: klidný, trochu zarostlý, s očima, které se dívají pozorně. Nic nepředváděl. Nesnažil se být vtipný.

Vzala jsem ho do kavárny u Dómu, kde mají nejlepší flat white ve městě a výhled na Václavské náměstí. Seděli jsme tam dvě hodiny. Mluvili jsme o fotografii, o tom, proč lékárníci vždycky vypadají unaveně, a o tom, že Olomouc je město, které Pražané pořád zaměňují s Ostravou. Richard se smál tak, že se na nás otáčela obsluha.

„Co děláte zbytek víkendu?“ zeptal se nakonec.

„Nic,“ řekla jsem. „Nemám žádné plány. Na tom si zakládám.“

Byla to pravda. Víkendy jsou pro mě posvátné. Nikdy nevím dopředu, co budu dělat, a nikomu to neslibuju. Někdy jedu na kole do Litovle, někdy prospím celou sobotu, někdy jdu s kamarádkami na víno do Konviktu a vrátím se v pět ráno. Kamarádky mi říkají, že žiju jako studentka. Já jim říkám, že žiju jako člověk, který přesně ví, co v životě nechce.

„Já mám jen ty fotky,“ řekl. „Do neděle. Pak jedu domů a v pondělí mám svatbu v Beskydech. Ne svoji,“ dodal rychle, když viděl můj výraz. „Fotím ji.“

Podívala jsem se na něj a pak řekla větu, kterou jsem ještě nikdy nikomu neřekla takhle na rovinu: „Tak co kdybychom ten víkend strávili spolu? Jen ten víkend. Pak ty pojedeš na svatbu a já do lékárny a nikdo nikomu nic nedluží.“

Richard položil hrnek. Chvíli mlčel. Pak se usmál. „To je nejlepší nabídka, jakou jsem kdy dostal na Floře,“ řekl. „A to jsem tu podvanácté.“

Odpoledne jsem mu ukazovala Olomouc. Nejdřív Horní náměstí, s radnicí a orlojem, na kterém místo svatých chodí dělníci a sportovci, protože ho po válce přestavěli v socialistickém duchu. Richard se tomu smál a fotil to z dvaceti úhlů. Pak kašny, Herkula, Caesara, Ariona se želvou, na kterou si sahají turisté pro štěstí. Richard si sáhl taky.

„Co sis přál?“ zeptala jsem se.

„Aby ti dnešek nebyl líto.“

Pak jsme šli do Bezručových sadů, dolů pod hradby, kde teče Mlýnský potok a kde na jaře kvetou magnolie. Bylo teplo, první opravdu teplé odpoledne toho roku. Na trávě ležely páry, studenti s kytarou, maminky s kočárky. Sedli jsme si na lavičku u potoka a Richard mě fotil. Nejdřív jsem protestovala. Nesnáším, když mě někdo fotí. Ale on to dělal tak nenápadně, bez pokynů, bez „usmějte se“, že jsem po chvíli zapomněla, že tam foťák vůbec je.

„Proč mě fotíš?“ zeptala jsem se nakonec.

„Protože se na sebe díváš, jako by ses neznala,“ řekl. „Chci ti ukázat, jak vypadáš, když nemusíš radit lidem s antibiotiky.“

Nikdo mi nikdy nic takového neřekl. Moji bývalí mě chválili za to, jaká jsem spolehlivá, jak dobře vařím, jak jsem trpělivá s jejich matkami. Nikdo si nevšiml, že jsem v tom všem nebyla úplně já. A tenhle cizí chlap z Ostravy, se kterým jsem strávila pět hodin, to viděl přes objektiv za pár minut.

Ukázal mi displej. Byla jsem tam já, s nohama na lavičce, se sluncem ve vlasech a s úsměvem, jaký jsem na sobě neviděla roky. Slova mi v tu chvíli došla úplně. Místo nich jsem se k němu naklonila a políbila ho. Tam, na lavičce v Bezručových sadech, za bílého dne, s dvěma kachnami, které nás pozorovaly z potoka.

Večer jsme šli na večeři do sklepní restaurace na Dolním náměstí, pak na víno do malého baru ve Ztracené. A pak do jeho penzionu v Křížkovského, do podkrovního pokoje s šikmým stropem a oknem, ze kterého byly vidět věže katedrály svatého Václava. Nechali jsme okno otevřené. Zvony odbíjely každou čtvrthodinu a my jsme je po chvíli přestali slyšet. Co se dělo mezi tím, co odbila půlnoc, a tím, co odbilo šest ráno, už nikomu nepovím.

V neděli ráno jsme si půjčili kola a vyjeli na Svatý Kopeček. Je to dvanáct kilometrů, posledních pár pořádně do kopce, a Richard s foťákem na zádech funěl jako parní lokomotiva. Nahoře jsme se zastavili před bazilikou, bílou a žlutou, s dvěma věžemi, které jsou vidět z celé Hané. Odtamtud je vidět všechno: Olomouc v údolí, rovinu až k Prostějovu, Jeseníky na obzoru.

Sedli jsme si na zídku a jedli koláče, které jsem koupila cestou v pekárně. Richard fotil krajinu. Já se dívala na něj. A přemýšlela, jestli mi bude líto, až v pět odjede. Zjistila jsem, že ne. Že mi bude chybět, trochu, jako chybí dobrý film, když skončí. Ale že nechci, aby ten film měl pokračování. Pokračování jsou vždycky horší.

„Víš, co je na tom nejlepší?“ řekl, když sklapl foťák. „Že nemusím přemýšlet, co ti napíšu zítra.“

„Víš, co je nejlepší pro mě?“ řekla jsem. „Že mi nikdo nebude psát, jestli jsem dojela domů.“

Oba jsme se smáli. Sjeli jsme dolů do města, vrátili kola a dali si poslední kafe na Horním náměstí, u orloje, když zrovna odbíjel poledne a dělníci s kladivy se točili ve svých okénkách. V pět jsem ho doprovodila na nádraží. Na peroně mě objal, dlouze, a řekl: „Díky za víkend.“

„Díky za tulipán,“ řekla jsem.

Týden nato mi přišla obálka poštou. Uvnitř byla jedna fotka, vytištěná na tvrdém papíře: já na lavičce v Bezručových sadech, se sluncem ve vlasech. Žádný vzkaz, žádné číslo. Jen na zadní straně tužkou: Flora, duben. Pověsila jsem si ji nad stůl v kuchyni. Kamarádky se ptají, kdo ji fotil. Říkám, že jeden fotograf na Floře. Což je pravda.

Kočku jsem si pořád nepořídila. Ale příští jaro zase půjdu na Floru. A kdo ví, třeba tam zase bude někdo s velkým objektivem a volným víkendem.