Víkend na okruhu
Lucie, 35 · Most
Konec srpna v Mostě poznáte podle zvuku. Už ve čtvrtek se od autodromu nese hluboké bručení motorů, na obchvatu jsou kolony kamionů s cizími značkami a v supermarketech na Zahražanech stojí ve frontách chlapi v týmových tričkách s košíky plnými vody a párků. Přijíždí Czech Truck Prix, největší víkend roku, kdy se naše město na tři dny promění v něco mezi poutí a letištěm. Pro mě to znamená jediné: dvanáct hodin denně v kontejneru u vjezdu do depa, lepení pásek na zápěstí, kontrolu propustek a úsměv, i když mi někdo potřetí za hodinu tvrdí, že je na seznamu, přestože na něm není.
Je mi třicet pět, jsem rozvedená a v Mostě jsem se narodila. Moje babička ještě pamatovala starý Most, ten, který kvůli uhlí zbourali. Jako malá jsem ji brávala za ruku k přesunutému kostelu Nanebevzetí Panny Marie a ona mi vyprávěla, jak se celá budova v sedmdesátých letech posouvala po kolejích, centimetr po centimetru, a lidi se na to chodili dívat jako na zázrak. Vždycky jsem si myslela, že tohle je o nás, o Mostečácích: umíme se pohnout z místa, když už nic jiného nezbývá. Jen jsem to dlouho nedělala.
V pátek odpoledne přišel k okénku muž v oranžovém tričku holandského týmu, s rukama od oleje a s propustkou, která byla vystavená na jiné jméno. Anglicky mi vysvětloval, že kolega onemocněl, že on letěl místo něj a že to celé řešili po telefonu. Byla to pravda, zjistila jsem to jedním hovorem na sekretariát. Ale bavilo mě, jak se snažil. Mluvil pomalu, s úsměvem, a když jsem mu nakonec vystavila novou propustku a omotala mu pásku kolem zápěstí, řekl: „You saved my weekend.“
„I saved your team's weekend,“ opravila jsem ho. „Your weekend is your problem.“
Zasmál se. Jmenoval se Ruud, bylo mu čtyřicet, pocházel z vesnice kousek od Eindhovenu a třicet víkendů v roce trávil po okruzích od Jaramy po Zolder. Na autodromu v Mostě byl už potřetí. „Ale nikdy jsem neviděl nic kromě boxů a hotelu,“ přiznal. „Pro mě je Most asfalt a stan s gulášem.“
V sobotu ráno se u okénka zastavil znova. Přinesl mi kafe z týmového kamionu, silné jako smůla. V sobotu odpoledne taky, tentokrát s kornoutem zmrzliny, která mi stihla stéct po ruce dřív, než jsem odbavila skupinu fotografů. A večer, když skončily kvalifikace a depo se proměnilo v jedno velké grilování, na mě čekal u brány.
„Ukážeš mi Most, který není asfalt?“ zeptal se.
Cestou z autodromu jsem vzala kus objížďkou, abych mu ukázala centrum. Projeli jsme kolem divadla, kolem paneláků, které vyrostly na místě, kde prý kdysi stály polní cesty, a kolem kostela na okraji města, osvětleného zespodu reflektory. Ruud chtěl zastavit. Obešel ho dokola, sáhl na kamennou zeď a zeptal se, jestli si to nevymýšlím. Musela jsem mu na telefonu najít staré fotky, na kterých celá gotická stavba stojí na kolejích a kolem ní desítky lidí v pracovních helmách. „Eight hundred meters,“ opakoval. „You moved a church eight hundred meters.“ Neřekla jsem mu, že přesně osm set čtyřicet jedna. To by mi nevěřil vůbec.
Vzala jsem ho k jezeru. Pro člověka zvenku je to asi jen hezké jezero s pláží a promenádou, ale pro nás je to něco jako malý zázrak. Když jsem byla malá, byla tady jáma, uhelný lom, prach a pásové dopravníky. Teď tu v západu slunce svítí voda, po cestě kolem jezdí lidi na kolech a na bruslích a malé děti se válejí v písku. Ruud se zul a šel po kotníky do vody, i když jsem mu říkala, že koupání tu ještě pořádně není povolené. Vyprávěla jsem mu o starém Mostě, o babičce, o kostele na kolejích. Poslouchal a nevěřícně kroutil hlavou.
„Takže celé město zmizelo,“ řekl, „a vy jste si prostě postavili nové a udělali z dolu jezero.“
Chceš něco takového zažít sám?
Tyhle ženy tu našly, co hledaly. Založ si anonymní účet, zvol svou obec a pošli první vzkaz ještě dnes večer.
Nezávazné seznámení hned„Něco takového,“ řekla jsem. „My tady nejsme moc sentimentální. Ale umíme začít znova.“
Seděli jsme na molu až do tmy. Mluvili jsme o jeho dvou dcerách, které vidí jednou za dva týdny, o mém rozvodu, který byl spíš úleva než tragédie, o tom, jak se žije na cestách a jak doma. Nikdo z nás nepředstíral, že tohle bude něco víc než víkend. V neděli večer měl jejich kamion odjet směr Německo a pak domů. Já jsem v pondělí ráno měla být zase v kanceláři autodromu a zpracovávat vyúčtování akreditací. Bylo to jasné a bylo to fajn.
Když jsme se vraceli k autu, zeptal se, jestli bych nechtěla zítra po závodech zůstat s ním. „Tým spí v hotelu u jezera. Mám pokoj jen pro sebe. Kolegové se nebudou ptát, oni se nikdy neptají.“
Řekla jsem, že si to rozmyslím. Rozmyslela jsem si to asi za deset vteřin, ale nechtěla jsem, aby to věděl.
Doma jsem pak do jedné v noci ležela v posteli a přemýšlela, jestli nejsem blázen. Pětatřicet let, rozumná ženská, hypotéka na byt, pravidelné kontroly u zubaře. A najednou se chystám strávit noc v hotelu s mužem, kterého znám dva dny a který mluví jazykem, jímž se domlouvám jen napůl. Pak jsem si vzpomněla, kolik let jsem strávila v manželství, kde se všechno plánovalo tři měsíce dopředu, a stejně to nikam nevedlo. Otočila jsem se na bok a usnula jako mimino.
V neděli ráno, před závody, jsem ho vzala na Hněvín. Vyjeli jsme autem serpentinami až nahoru k hradu, kde stojí hvězdárna a rozhledna, a z věže jsem mu ukázala celou tu naši krajinu: nové sídliště, jezero, zbytky dolů, Krušné hory na obzoru a hluboko pod námi okruh, na kterém už se rozjížděly první tahače. Ruud fotil telefonem jako turista. Pak telefon schoval a políbil mě, nahoře ve větru, a mně bylo úplně jedno, jestli nás někdo z parkoviště vidí.
Odpolední závod jsem strávila v kontejneru, ale moc jsem toho nevnímala. Pásky, propustky, rozhlas, výsledky – všechno šlo mimo mě. Jejich jezdec dojel třetí a z depa se ozýval takový řev, že bylo jasné, že večer bude oslava. Ruud mi v sedm napsal jen číslo pokoje a jedno slovo: Beer? Odepsala jsem: Later.
Do hotelu jsem přijela v devět. Na recepci seděla mladá holka, kterou jsem znala od vidění z města, ale ani nezvedla oči od telefonu. Po chodbě se nesl smích a hudba z pokojů, kde slavili mechanici. Ruud otevřel dveře ještě s mokrými vlasy po sprše, v čistém tričku, poprvé za tři dny bez oleje na rukou. V pokoji stála na stole láhev šampaňského z pódia, načatá a teplá. Napili jsme se z ní rovnou z hrdla, oba jsme se tomu smáli a pak už jsme se nesmáli. Zatáhl závěsy, za kterými svítilo jezero, a zbytek té noci si nechávám jen pro sebe. Jestli si něco pamatuju, pak to, že jsem se poprvé po dlouhé době necítila jako ta rozumná Lucie z kontejneru.
V pondělí v pět ráno odjížděl kamion. Stála jsem na parkovišti hotelu v jeho mikině, kterou mi nechal, a dívala se, jak se obrovská souprava pomalu otáčí a vyjíždí na silnici. Ruud stáhl okýnko a zamával. Nic jsme si neslíbili. Jen řekl: „See you next August?“ A já jsem odpověděla: „Maybe. Bring your own coffee.“
V osm jsem seděla v kanceláři autodromu, s kruhy pod očima, a vyúčtovávala akreditace. Kolegyně Jitka se na mě dívala přes monitor a pak se zeptala, co jsem proboha dělala celý víkend. „Pracovala,“ řekla jsem. „Jako každý rok.“
Příští srpen zase přijedou kamiony a Most bude na tři dny znít jako letiště. Možná přijede Ruud, možná ne. Babička by řekla, že když se dá pohnout kostelem, dá se pohnout i životem. Já si myslím, že se někdy stačí pohnout jen o jeden víkend. A že to úplně stačí.







