Rande po noční službě

Pavla, 27 · Hradec Králové

Noční služba končí v sedm. Teda oficiálně. Ve skutečnosti končí ve chvíli, kdy předáš poslední pacienty ranní směně, dopíšeš dokumentaci, kterou jsi nestihla ve čtyři ráno, protože pan Novák z pokoje šest zase vytahoval kanylu, a převlékneš se z modré uniformy do vlastních věcí, které po dvanácti hodinách v šatně voní dezinfekcí stejně jako ty. Pak vyjdeš ven, na ranní vzduch, a svět je najednou úplně jiný. Lidi spěchají do práce, autobusy jsou plné dětí s aktovkami, a ty máš pocit, že jsi z jiné planety.

Je mi sedmadvacet a pracuju jako zdravotní sestra na interně ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové. Mám ráda svou práci, i když mě někdy stojí všechno. Nemám ráda plánování. Moje směny se mění každý týden, takže klasické randění, ty večeře v pátek a kina v sobotu, u mě prostě nefunguje. Poslední kluk se se mnou rozešel, protože jsem třikrát po sobě zrušila jeho narozeniny. Neměla jsem mu to za zlé. Jen jsem si uvědomila, že pro mě vztah na plný úvazek teď není.

S Vojtou jsem si psala měsíc. Potkali jsme se na seznamce, kde jsem měla v profilu napsáno: „Sestra, směny, žádné plány. Když mám volno, mám volno. Když ne, ne.“ Většina kluků to přeskočila. Vojta napsal: „Takže když máš noční, jsi vzhůru ve čtyři ráno? Já taky. Pekař.“

Nebyl pekař. Byl programátor a pracoval z domu pro nějakou firmu v Kalifornii, takže jeho den začínal odpoledne a končil za svítání. Ale ten vtip se mi líbil. Psali jsme si v noci, když jsem měla chvíli klidu na sesterně a on přestávku mezi hovory s Amerikou. O ničem. O tom, co jsme jedli, o seriálech, o tom, jak zní noční Hradec, když je všude ticho a jen po Gočárově třídě občas projede sanitka.

Asi po třech týdnech napsal: „Kdy se uvidíme? A neříkej mi, že nemáš čas. Já vím, že v sedm ráno ho máš.“

Smála jsem se na sesterně tak, že se na mě kolegyně podívala, jestli mi není zle. Pak jsem odepsala: „V pátek. Sedm deset. Brána nemocnice. Budu vypadat jako zombie.“

„Mám rád zombie,“ odpověděl.

V pátek ráno jsem vyšla z hlavní brány v sedm dvanáct. Měla jsem mokré vlasy, protože jsem se osprchovala v šatně, džíny a svetr, který jsem si ráno hodila do tašky, a kruhy pod očima až po bradu. Stál na chodníku u zastávky, s dvěma kelímky kafe v rukou. Vysoký, rozcuchaný, v mikině s kapucí. Vypadal, že je taky po noci.

„Dobré ráno,“ řekl a podal mi jeden kelímek. „Nebo dobrou noc. Nevím, co se u nás říká.“

„Dobré ráno pro tebe, dobrou noc pro mě,“ řekla jsem. Kafe bylo silné a horké a v tu chvíli to byla ta nejhezčí věc, jakou pro mě kdy kdo udělal.

Šli jsme pěšky do centra. Přes Pražský most a pak podél Labe, kde se nad vodou ještě držela ranní mlha a kachny se vyhřívaly na kamenech. Hradec ráno je jiné město. Rychlé, sluncem zalité, plné lidí, kteří jdou někam, kam musí. My jsme jediní nešli nikam.

Vojta byl na živo jiný než v psaní. Tišší, ale vtipnější. Měl takový suchý humor, který člověk pochopí až po dvou vteřinách, a pak se musí smát. Vyprávěl mi, že se do Hradce přistěhoval z Pardubic, což tady, jak prý zjistil, je něco jako přiznat se ke zločinu. Že bydlí na Slezském Předměstí a že celou noc debugoval kód pro banku v San Francisku.

Došli jsme až do Jiráskových sadů, na soutok Labe a Orlice. Sedli jsme si na lavičku u vody, pod staré stromy. Bylo tam úplně prázdno, jen pán s jezevčíkem a dvě běžkyně. Slunce se opíralo do vody a nad námi, na kopci starého města, se tyčila Bílá věž vedle katedrály svatého Ducha.

„Víš, co je na tom zvláštní?“ řekla jsem. „Že tohle je nejklidnější rande, jaké jsem kdy měla. A přitom jsem nespala dvacet hodin.“

„Možná právě proto,“ řekl. „Nemáš sílu nic předstírat.“

Měl pravdu. Celou noc jsem byla někým jiným: klidnou sestrou, která ví, co dělat, když pacientovi klesne saturace, která drží za ruku babičku, co se bojí, a která ve tři ráno volá lékařku a nehrozí se ničeho. Teď ze mě ta role spadla a zbyla jen unavená holka na lavičce, s mokrými vlasy a kelímkem kafe. A jemu to stačilo. Neptal se, jestli jsem vždycky taková. Neptal se na nic. Neměla jsem sílu na nic. Na flirt, na hraní, na to čekání, kdo koho první políbí. Tak jsem ho políbila já, jednoduše, bez velkého rozmýšlení. Chutnal po kafi. Pán s jezevčíkem nás obešel a něco zabručel, ale já ho neslyšela.

V osm jsme seděli ještě pořád na lavičce. Oči se mi zavíraly a Vojta si toho všiml. „Měla bys jít spát,“ řekl. „Doprovodím tě domů.“

Bydlím na Pražském Předměstí, v malém podkrovním bytě v domě, kde ve přízemí je pekárna. Takže to u mě ráno voní chlebem. Cestou jsme šli kolem Masarykova náměstí, kde se otevíraly první kavárny, a pak dál po Pražské třídě, kolem lidí spěchajících do kanceláří. Byl to zvláštní pocit. Svět šel do práce a já šla domů, s cizím klukem, kterého jsem znala dvě hodiny naživo a měsíc v textu.

Před domem jsem se zastavila. Vojta stál s rukama v kapsách a čekal. Nechtěl nic tlačit. Viděla jsem to na něm.

Věděla jsem, co chci. Nechtěla jsem, aby šel domů. Nechtěla jsem druhé rande za týden, třetí za dva týdny, a pak otázku, kam tohle vede. Chtěla jsem dnešní ráno. Celé. Tak, jak je.

Možná to zní sobecky. Kamarádky mi to někdy říkají: že si beru jen to, co se mi hodí. Ale já v práci dávám celou sebe. Dvanáct hodin dávám všechno, co mám, lidem, kteří to potřebují. Když přijdu domů, chci, aby něco bylo jen moje. Bez závazků, bez povinností, bez toho, abych někomu cokoli dlužila.

„Poslouchej,“ řekla jsem. „Já teď nehledám nic vážného. Nemůžu. Moje směny, můj život, to se nedá. Ale jestli chceš jít nahoru, tak pojď. Pekárna dole prodává nejlepší koláče v Hradci a nahoře je postel, ve které se výborně spí za bílého dne.“

Vojta se usmál. „Ty mě zveš spát?“

„Zvu tě nahoru,“ řekla jsem. „Co tam budeme dělat, uvidíme.“

Koupili jsme dva makové koláče. Nahoře jsem zatáhla závěsy, ale slunce stejně prosvítalo škvírou a kreslilo na stěnu dlouhé zlaté pruhy. Dole v pekárně hučela pec a z ulice sem doléhal zvuk aut a tramvají, obyčejný ranní ruch. Koláče jsme nesnědli. Co se dělo dál, patří jen tomu ránu, závěsům a zlatým pruhům na stěně.

Probudila jsem se ve tři odpoledne. Vojta spal vedle mě, s paží přes oči, a na nočním stolku ležely ty dva makové koláče, pořád v papírovém sáčku. Snědli jsme je v posteli, drobky všude, a smáli se tomu. Pak se oblékl, políbil mě na čelo a řekl: „Až budeš mít zase noční, napiš mi ve čtyři.“

„A co v sedm?“

„V sedm budu u brány. Pokud budeš chtít.“

Od té doby jsme se tak viděli čtyřikrát. Vždycky po noční, vždycky ráno, vždycky u mě. Nikdy nechodíme na večeře, nikdy do kina. Nikdy se neptáme, co bude. Kolegyně na interně si všimly, že po nočních chodím z šatny nějak rychleji, a vrchní sestra se mě jednou zeptala, jestli mám někoho. „Mám kafe v sedm deset,“ řekla jsem. Nepochopila to. Nevadí. Já tomu rozumím.