SvobodnéŽeny

Pokoj sto dvanáct

Barbora, 41 · Plzeň

Vlak z Prahy do Plzně jede hodinu a šestnáct minut. Znám to číslo nazpaměť, stejně jako znám každou zatáčku za Berounem, kde se trať stočí k Berounce a v ranní mlze vypadá řeka jako rozlité mléko. Jezdím tu jednou měsíčně už skoro dva roky. Oficiálně kvůli auditu v jedné strojírenské firmě na Borech, kam mě posílá poradenská společnost, pro kterou pracuju. Neoficiálně kvůli pokoji sto dvanáct.

Je mi jedenačtyřicet. Mám byt na Letné, dospívající dceru, která tráví polovinu týdne u svého táty, a práci, která mě baví a zároveň mě pomalu požírá. Mám kamarádky, se kterými chodím na víno, a běhám kolem Stromovky, když se mi chce. Nemám partnera a nechci ho. Po rozvodu jsem zjistila, že vztah pro mě znamená hlavně administrativu: čí rodiče na Vánoce, kdo vyzvedne dítě, proč jsi zase přišla pozdě. Nechtěla jsem to znovu. Ale chyběla mi blízkost. Chyběl mi někdo, kdo se na mě dívá jako na ženu, ne jako na kolegyni nebo mámu.

Poprvé jsem ho potkala v hotelovém baru. Byl večer po prvním dni auditu, venku pršelo a mně se nechtělo sedět na pokoji a koukat na televizi. Sedla jsem si k baru, objednala si plzeň, protože kde jinde, a otevřela laptop, abych vypadala zaneprázdněně. Seděl o dvě židle dál. Kolem pětačtyřiceti, prošedivělé spánky, dobře střižené sako a kniha v ruce, papírová, ne čtečka. To mě zaujalo nejdřív.

„Co čtete?“ zeptala jsem se, protože jsem byla unavená a bylo mi to jedno.

Otočil ke mně obálku. Hrabal. „Obsluhoval jsem anglického krále,“ řekl. „Počtvrté. Vždycky, když jsem v hotelu. Připadá mi to vhodné.“

Jmenoval se Tomáš. Víc mi toho ten večer neřekl, a já se neptala. Věděla jsem jen, že také jezdí do Plzně pracovně, že je z Brna a že má, stejně jako já, rád hotelové bary, protože v nich nikdo nikoho nezná. Mluvili jsme o knihách, o pivu, o tom, že Plzeň je město, které člověk podcení, dokud se v něm neprojde v noci. Ve dvanáct mi zaplatil účet a zeptal se, jestli se nechci projít.

Šli jsme po Americké třídě, kolem Divadla J. K. Tyla, jehož fasáda byla v dešti nasvícená do zlatova, a pak ulicí k náměstí Republiky. Bylo úplně prázdné. Katedrála svatého Bartoloměje se tyčila do tmy a tři zlaté kašny moderní fontány se leskly v mokru. Tomáš mi vyprávěl, že věž katedrály je nejvyšší v republice a že kdo se dotkne andílka na mříži na severní straně, tomu se splní přání. Šli jsme se ho dotknout. Oba.

„Co sis přál?“ zeptal se.

„To se neříká,“ řekla jsem. Ale oba jsme to věděli.

Ten první večer jsme skončili v jeho pokoji. Ráno jsme se u snídaně tvářili jako dva cizí lidé a oba jsme se tomu v duchu smáli. Když jsem odjížděla, dal mi vizitku. Na zadní straně bylo napsané jen: „Příští měsíc?“

Nevolala jsem mu. Napsala jsem mu až za tři týdny, strohou zprávu s datem. Odpověděl jedním slovem: „Rezervuji.“

Od té doby to funguje takhle. Jednou za měsíc přijedu do Plzně. Když vystoupím z vlaku na hlavním nádraží, pošlu mu zprávu. On už je na místě a v recepci pro mě nechá obálku s druhou kartou od pokoje. Pokaždé stejný pokoj, pokaždé sto dvanáct, ve druhém patře s oknem do dvora, kde roste stará lípa. Nevím, jak to zařizuje. Neptám se.

Naše večery mají svůj pořádek. Nejdřív se osprchuju a převléknu z kostýmku do něčeho, co nemusí nikoho přesvědčovat o mé kompetenci. Pak jdeme na večeři, pokaždé jinam: do malé vinárny v Pražské ulici, do bistra u Mlýnské strouhy, jednou do hospody na Slovanech, kde se jedla svíčková a nikdo nás neznal. U jídla mluvíme o všem kromě našich životů. O filmech, o cestování, o tom, jak se v Plzni za posledních deset let proměnilo nábřeží Radbuzy. Pak se vracíme pěšky po Americké třídě, pod lampami, a ani jeden z nás se nedrží za ruku. To přijde až za dveřmi pokoje.

Nevím o něm skoro nic. Vím, že má dceru, protože jednou mluvil do telefonu hlasem, kterým se mluví jen s dětmi. Nevím, jestli je ženatý. Nechci to vědět. Vím, že pracuje v nějaké energetice, že nesnáší ananas na pizze a miluje staré filmy s Vlastou Burianem. Vím, že má jizvu na levém rameni od pádu z kola, když mu bylo dvanáct. Vím, jak se usmívá, když usíná. To mi stačí.

Chceš něco takového zažít sám?

Tyhle ženy tu našly, co hledaly. Založ si anonymní účet, zvol svou obec a pošli první vzkaz ještě dnes večer.

Nezávazné seznámení hned

On o mně ví přesně tolik. Dohodli jsme se na tom hned napoprvé, bez velkých slov. Žádná jména na sociálních sítích, žádné fotky, žádné zprávy mimo naše termíny. Když se jeden z nás nemůže, prostě napíše „tento měsíc ne“ a druhý se nediví. Když to jednou skončí, skončí to tichem, bez vysvětlování. Diskrétnost není v tomhle případě tajnost. Je to ochrana něčeho, co by se venku rozbilo.

Mezi schůzkami na něj nemyslím. Tedy skoro. Někdy, když sedím na nudné poradě v Praze a někdo mluví o kvartálních výsledcích, vzpomenu si na lípu za oknem a musím se kousnout do rtu, abych se neusmála.

Minulý měsíc byl jiný. Audit se protáhl, přijela jsem do hotelu až v devět večer, zmoklá a naštvaná, protože mi ujel autobus z Borů. Obálka v recepci ležela jako vždycky. Recepční, mladý kluk s brýlemi, mi ji podal a neřekl nic. Nikdy nic neříká. Myslím, že si nás všiml už dávno, a za jeho mlčení bych mu dala zlatou medaili.

Tomáš seděl v křesle u okna. Nečetl. Díval se ven na lípu, která už ztratila skoro všechno listí. Na stolku stály dvě skleničky a lahev červeného.

„Dneska nebudu zábavná,“ řekla jsem, když jsem si sundávala mokrý kabát. „Mám za sebou strašný den.“

„Nemusíš být zábavná,“ řekl. „Nemusíš být nic.“

Nalil víno. Sedla jsem si na postel a on si sedl vedle mě a chvíli jsme jen mlčeli. Pak mi začal vyprávět, že byl odpoledne v Prazdroji na prohlídce pivovarských sklepů, jako obyčejný turista, protože na to za všechny ty roky neměl čas. Že tam dole je devět kilometrů chodeb a v nich neustále osm stupňů. Že tam ochutnal nefiltrované pivo přímo z dubového ležáckého sudu a že je to nejlepší věc, jakou kdy pil.

„Proč mi to říkáš?“ zeptala jsem se.

„Protože jsem si celou dobu představoval, že tam jsi se mnou,“ řekl. A hned dodal: „To je porušení pravidel. Omlouvám se.“

Podívala jsem se na něj. Poprvé za dva roky jsem v jeho tváři viděla nejistotu. A poprvé za dva roky jsem neměla chuť utéct. Vzala jsem mu sklenici z ruky, postavila ji na stolek a políbila ho. Pomalu, dlouho, jako by to byl první polibek, a v jistém smyslu to první polibek byl. Světlo z dvora sláblo a lípa za oknem se změnila v černou siluetu. Zbytek té noci patří jen pokoji sto dvanáct.

Ráno jsem se vzbudila dřív než on. Stála jsem u okna, v jeho košili, a dívala se, jak na dvoře hotelový kuchař kouří a krmí kocoura. Přemýšlela jsem, jestli se něco změnilo. Jestli tohle je začátek něčeho, co jsem si nepřála. A pak jsem si uvědomila, že ne. Že to, co mezi námi je, funguje právě proto, že to nemá jméno. Že kdybychom se začali potkávat v Praze, v Brně, o víkendech, zničili bychom to jako stará kniha, kterou čteš moc často.

Když se probudil, řekla jsem mu to. Kývl. „Já vím,“ řekl. „Jen jsem to chtěl jednou říct nahlas.“

U snídaně jsme se zase tvářili jako cizí lidé. Po cestě na nádraží jsem se zastavila na náměstí Republiky a dotkla se andílka na mříži katedrály. Nepřála jsem si nic nového. Jen aby to tak zůstalo.

Ve vlaku do Prahy mi pípl telefon. Jedno slovo: „Prosinec?“ Odepsala jsem, jak odepisuju vždycky. „Rezervuj.“

Ženy, které právě hledají poblíž – lokalita: Plzeň

Další příběhy

Víkend na okruhu

Každý rok o závodech tahačů vidí Lucie tisíce cizích tváří. Tentokrát si jednu z nich zapamatuje. Mechanik holandského týmu, tři dny, jezero, rozhledna na Hněvíně a pokoj, o kterém ví jen oni dva.

Lucie, 35 · Most

Soused ze třetího patra

Tereza a Ondra bydlí ve stejném vršovickém domě, půjčují si vrtačku a sůl. Jednoho večera si na ubrousek z Krymské sepíšou pět pravidel. Přátelství s výhodami, které funguje, dokud se nikdo nezačne ptát proč.

Tereza, 28 · Praha

Ohňostroj nad přehradou

Kamarádky na poslední chvíli zrušily, a tak jde Nikola na ohňostroj nad Brněnskou přehradou sama. V davu na břehu potká muže s dekou navíc. Jedna červnová noc, která nemusí mít pokračování, aby stála za to.

Nikola, 24 · Brno

Chceš něco takového zažít sám?

Tyhle ženy tu našly, co hledaly. Založ si anonymní účet, zvol svou obec a pošli první vzkaz ještě dnes večer.

Nezávazné seznámení hned
Anonymní registrace
Anonymně poznat ženy bez závazků

Je ti alespoň 18 let?

Vstup jen pro plnoleté. Najdeš tu texty a profily o nezávazných setkáních dospělých lidí. Pokračováním prohlašuješ, že ti už bylo 18 let a že s takovým obsahem souhlasíš.