Po ukončení léčby

Iveta, 44 · Teplice

V lázních platí jedno pravidlo, které se neříká nahlas, ale zná ho každá z nás na oddělení. S pacienty se nic nezačíná. Ne proto, že by to někde stálo tučně v pracovní smlouvě, ale proto, že lidi k nám přijíždějí rozbití. S bolavými zády, s kolenem po operaci, s ramenem, které nezvednou nad hlavu. Jsou tu tři týdny sami, daleko od domova, a vděčnost se u nich snadno splete s něčím jiným. Pracuju jako fyzioterapeutka v Teplicích šestnáct let. Viděla jsem to mnohokrát a vždycky jsem si dávala pozor.

Pavel přijel v únoru, na komplexní léčbu po operaci ploténky. Čtyřicet sedm let, projektant z Prahy, ubytovaný v Lázeňském domě Beethoven. První den na vyšetření si sedl na lehátko a řekl: „Paní fyzioterapeutko, varuju vás, jsem nejhorší pacient, jakého jste kdy měla. Cvičení nesnáším a bolest snáším ještě hůř.“

„To říká každý druhý,“ odpověděla jsem. „A pak se to naučí.“

Naučil se. Chodil na cvičení každé ráno v osm, ve starých teplákách s dírou na koleni, a u každého cviku vymýslel jiný komentář. Když jsem ho učila správně dýchat do břicha, tvrdil, že celý život dýchal špatně a tohle vysvětluje, proč prohrál všechny hádky s bývalou ženou. Ostatní pacienti v tělocvičně se smáli s ním. Já jsem se smála taky, ale pořád jsem držela ten profesionální odstup, těch pár centimetrů vzduchu, který mezi terapeutem a pacientem musí zůstat.

Věděla jsem, že se mi líbí, zhruba od druhého týdne. Poznala jsem to podle toho, že jsem si ráno před zrcadlem dávala o chvilku víc záležet. Podle toho, že jsem si pamatovala, co mi říkal o svém synovi na vysoké v Liberci, a ptala se na to. Podle toho, že když v úterý nepřišel, protože měl vyšetření u lékaře, byla tělocvična najednou tichá a nudná.

Rozvedená jsem čtyři roky. Dcera studuje v Olomouci, na víkendy jezdí čím dál míň, a já si na ten klid zvykla. Mám byt v Šanově, balkon s muškáty, v létě běhám kolem rybníků v Zámecké zahradě a v zimě chodím plavat do bazénu. Nechyběl mi nikdo. Aspoň jsem si to tak říkala. A najednou tu byl muž, kvůli kterému jsem se ráno těšila do práce, a zároveň jsem věděla, že s ním nesmím udělat vůbec nic.

On to asi cítil taky. Poslední týden se mě zeptal, jestli bych s ním nešla na kafe na Zámecké náměstí. Řekla jsem ne. Mile, ale jasně. „Jste můj pacient, Pavle. Do konce pobytu jste můj pacient.“

Díval se na mě chvíli, pak kývl. „A po konci pobytu?“

Neodpověděla jsem. Podala jsem mu gumový pás na posilování a ukázala další cvik. Ale on ten můj pohled zachytil, to vím.

Poslední den mi na recepci nechal obálku. Uvnitř byla pohlednice s kolonádou a číslo telefonu. Napsal jen: Až nebudu Váš pacient. Bez nátlaku. Pavel. Schovala jsem ji do kapsy pracovní halenky a celý den jsem ji cítila přes látku jako něco horkého.

Ty dva týdny byly zvláštní. Chodila jsem do práce, cvičila s novými pacienty, večer jsem běhala kolem Horního zámeckého rybníka, kde labutě stály na ledě jako porcelánové. Pohlednici jsem měla na lednici, obrázkem dopředu, aby na mě číslo nekoukalo. Kamarádce Janě, se kterou chodíme každý čtvrtek na víno do Kamenných lázní, jsem o tom neřekla ani slovo. Ne že bych jí nevěřila. Ale jakmile se něco vysloví nahlas v Teplicích, přestane to být tajemství, i když ho říkáte jen jednomu člověku. Takové je tohle město: krásné, trochu unavené a všichni se tu znají přes tři lidi.

Počkala jsem dva týdny. Ne ze strategie, ale protože jsem si potřebovala být jistá, že to není jen dozvuk jeho pobytu, ani mého samotného života. Pak jsem mu napsala. Krátce: Léčba skončila. Jak se má ploténka? Odpověděl za tři minuty, jako by držel telefon v ruce celé ty dva týdny.

Domluvili jsme se na sobotu. Chtěla jsem jednu věc: aby o tom nikdo nevěděl. Teplice jsou malé město, v lázních pracuje půlka mých známých a recepční z Beethovenu chodí do stejné cukrárny jako já. Nechtěla jsem být ta fyzioterapeutka, co si něco začala s pacientem, i když jsem nic takového neudělala. Tak jsem navrhla Doubravku. Na hrad nahoru se jde lesem od Trnovan, v zimě tam skoro nikdo nechodí a z rozhledny je vidět celé město, Krušné hory i kopce Českého středohoří, jako na dlani.

Pavel přijel vlakem a na kopec vyšel sám, pomalu, ale bez zastavení. Nahoře mě uviděl a rozesmál se. „Podívejte, ani jsem se nezadýchal. Mám výbornou terapeutku.“

„Terapeutku jste měl,“ řekla jsem. „Teď máte Ivetu.“

Poprvé jsem mu tykala. On mně taky. Zní to jako drobnost, ale bylo to, jako by někdo otevřel okno. V restauraci na hradě jsme si dali polévku a svařák a mluvili jsme tři hodiny. Úplně jinak než v tělocvičně. Vyprávěl mi o rozvodu, o tom, jak se naučil žít sám v bytě na Vinohradech, o tom, že ho bolest zad donutila poprvé po letech zpomalit. Já jsem mu vyprávěla o dceři, o tom, že jsem se jako holka chtěla stát baletkou a skončila jsem u toho, že učím ostatní chodit.

Když se začalo stmívat, stáli jsme na rozhledně a dole se rozsvěcovaly Teplice, pruh světel od nádraží až k Šanovu. Byla zima, foukalo. Pavel si mě přitáhl k sobě pod bundu, opatrně, jako by se ptal. Tentokrát jsem neudělala krok zpátky. Mezi námi už nebyly žádné centimetry vzduchu.

Cestou dolů lesem byla tma a Pavel si svítil telefonem pod nohy. Na kořenech se dvakrát zapotácel a já jsem ho automaticky chytila za loket, jako v tělocvičně. „Pozor na koleno, dlouhý krok, váhu na patu,“ řekla jsem, než jsem se stačila zarazit. Rozesmál se tak, že se musel opřít o strom. „Tohle mi budeš říkat i v posteli?“ zeptal se. A já, která se šestnáct let nečervenala před žádným pacientem, jsem v té tmě zrudla až po uši a byla ráda, že to nevidí.

Měl zarezervovaný pokoj v malém penzionu kousek za městem, kde nás nikdo neznal. Řekl mi to až dole pod kopcem, skoro omluvně. „Nic nemusíš. Klidně tě jen doprovodím na autobus.“

„Pavle,“ řekla jsem, „čekala jsem na tohle tři týdny a ještě dva. Nedoprovodíš mě na žádný autobus.“

V penzionu jsme se ubytovali jako manželé, protože paní na recepci se neptala a nám to přišlo k smíchu. Pokoj měl dřevěné trámy, starý televizor a výhled na zahradu se zasněženými jabloněmi. Pavel zavřel dveře a chvíli jsme stáli proti sobě a nevěděli, kdo začne. Pak jsem mu položila ruce na záda, přesně tam, kde jsem je tři týdny masírovala, a on se tiše zasmál a řekl, že tohle je poprvé, kdy ho to nebolí. Víc už o té noci neřeknu. Jen tolik, že znalost anatomie se někdy hodí i mimo tělocvičnu.

Ráno odjel prvním vlakem do Prahy. Nic jsme si neslíbili. Vídáme se od té doby zhruba jednou za měsíc, vždycky mimo Teplice. Někdy přijedu já za ním do Prahy, jdeme na výstavu nebo se jen procházíme po Riegrových sadech, kde mě nikdo nezná. Někdy se sejdeme v Ústí nebo v Litoměřicích, v hotelu u Labe. Je to lehké, je to naše, a nikdo z práce o tom neví.

Kolegyně se mě občas ptají, proč se tak usmívám. Říkám, že mi dcera píše častěji. Není to úplně lež. Není to ani celá pravda. A v pondělí v osm ráno stojím v tělocvičně zase jako paní fyzioterapeutka, podávám gumové pásy, opravuju držení těla a hlídám si svých pár centimetrů vzduchu. Jen já vím, že za nimi mám celý jiný život. A ten patří jenom mně.