Hlavní třída, vedlejší vchod

Radek, 40 · Havířov

V šest večer Radek seděl v kuchyni na Šumbarku, jedl chleba se sýrem přímo z prkénka a projížděl seznamku spíš ze zvyku než z naděje. Za čtyři roky od rozvodu si zvykl, že v Havířově má každý, koho potká, aspoň tři společné známé. Bývalou ženu, kolegu z práce, souseda, který kdysi dělal s jeho tátou na Dukle. V takovém městě se nic nezačíná snadno. Každé kafe na Hlavní třídě uvidí někdo, kdo to do druhého dne řekne někomu dalšímu, a do týdne se to dozví i jeho máma v Bludovicích.

Pak mu na displeji vyskočil profil, u kterého se zarazil. Na fotce tmavé vlasy stažené do culíku, sluneční brýle, za ní rozmazaná hladina Žermanické přehrady. Šárka, 42, Havířov. Poznal ji dřív, než dočetl věk. Lékárna na Hlavní třídě, ta u kina. Kupoval tam loni v zimě léky na chřipku pro dceru a ona mu radila, ať jí k tomu vaří čaj se zázvorem a medem, a neznělo to jako rada lékárnice, spíš jako rada někoho, kdo ví, jak vypadá noc u nemocného dítěte.

Napsal jí dřív, než si stihl rozmyslet, jestli je to dobrý nápad. Dobrý večer. Myslím, že jste mi loni zachránila zimu zázvorem. Radek.

Odpověď přišla za dvanáct minut. Pamatuju si Vás. Modrá bunda a malá holka s horečkou. Jak se má?

Psali si hodinu. Zjistili, že oba mají za sebou rozvod, že oba mají dcery, jeho dvanáct, její šestnáct, a že obě jsou ten týden u druhého rodiče. Zjistili taky, že bydlí tři bloky od sebe, on v paneláku na Šumbarku, ona v jednom z těch starších domů v sorele, s vysokými stropy a štukovými ozdobami na fasádě. A že je to vlastně trochu problém.

Musím Vám něco říct, napsala Šárka. Můj bratr hraje hokej s polovinou Havířova. Bývalý manžel má kamarády v každé hospodě. A lékárnici tady zná každá babička. Nechci, aby mě někdo řešil. Jestli se chcete vidět, tak jen tak, aby o tom nikdo nevěděl.

Radek se podíval z okna na parkoviště, na kterém se pomalu rozsvěcovaly lampy. Rozuměl jí úplně. Dělal technika v teplárně a jeho parta z práce byla schopná řešit rozvod kolegy půl roku v kuse, se všemi podrobnostmi. Rozumím, napsal. A kdyby to bylo dneska? Za tmy?

Tentokrát čekal dvacet minut. Myslel si, že to přehnal. Pak přišlo: V devět. Zadní strana Kulturního domu Petra Bezruče, u toho bočního vchodu, co se nepoužívá. Nepřijíždějte autem, to by každý poznal.

Zasmál se nahlas, sám v kuchyni. Jeho stříbrná škodovka s promáčklým blatníkem byla v Havířově opravdu docela známá.

V osm si dal sprchu a pak stál deset minut před skříní. Košile byla moc, tričko málo. Nakonec si vzal tmavý svetr, který mu kdysi koupila dcera k Vánocům a o kterém tvrdila, že v něm vypadá jako herec ze seriálu. Oholil se, pak se zarazil nad lahvičkou vody po holení a nakonec si stříkl jen trochu, aby nevoněl na půl Šumbarku. Dceři poslal zprávu, jestli je u mámy všechno v pořádku. Odepsala smajlíkem a otázkou, proč se ptá v pátek večer, když jindy píše až v neděli. Radek jí odpověděl, že jen tak. Byla to první malá lež toho večera a zvláštně ho pobavila.

Šel pěšky, v tmavé bundě, s kapucí, i když nepršelo. Připadal si směšně, jako čtyřicetiletý chlap, který si hraje na špiona. Ale zároveň cítil něco, co už dávno necítil: šimrání v břiše, zrychlený tep, pocit, že dnešní večer se může stát úplně cokoli. Po Hlavní třídě jezdily poslední autobusy a pod podloubími sorely postávali kluci s energetickými nápoji. Kulturák vypadal v noci jako palác z jiné doby, se sloupy a velkými okny, ze kterých tu a tam probleskovalo světlo. V divadelním sále zrovna končilo představení a před hlavním vchodem stáli lidi v kabátech, kouřili a čekali na taxíky.

Radek obešel budovu zezadu. U bočního vchodu, kde stály popelnice a stará lavička, na něj čekala Šárka. V tmavém kabátě, bez culíku, s rozpuštěnými vlasy, které ji dělaly mladší. Chvíli na sebe jen koukali.

„Tak jsme tady,“ řekla. „Dva dospělí lidi schovaní za popelnicemi.“

„Vždycky jsem chtěl být na rande někde, kde to voní kulturou,“ odpověděl Radek a ukázal na kontejner s tříděným papírem.

Rozesmála se tak, že si musela dát ruku před pusu, aby ji nebylo slyšet až k hlavnímu vchodu. A od té chvíle to šlo samo. Prošli spolu kus parku za kulturákem, kde svítila jen jedna lampa, a mluvili potichu, jako by si říkali tajemství. Vlastně si je říkali. Šárka vyprávěla, jak jí po rozvodu všichni radili, ať si najde někoho slušného, a jak ji to strašně unavuje, protože nehledá nikoho, kdo by s ní chodil na nedělní obědy k mámě. Chtěla jen zase cítit, že je žena. Bez publika, bez komentářů, bez toho, aby to druhý den řešila celá lékárna.

„Já taky nechci nic řešit,“ řekl Radek. „Mně stačí, že tady teď stojíš.“

Poprvé jí tykal. Nevadilo jí to. Přitáhla si ho za límec bundy a políbila ho, tam, pod jedinou lampou v parku, a pak se rychle rozhlédla, jestli se někde neotevřelo okno. Neotevřelo.

Než se rozloučili u lampy, Šárka mu ještě stiskla ruku. „Víš, co je na tom nejhezčí?“ zeptala se. „Že tohle je poprvé od rozvodu, kdy dělám něco jen pro sebe. Ne pro dceru, ne pro mámu, ne pro to, co si lidi řeknou. Jen pro sebe.“ Radek na to nic neřekl. Jen jí políbil dlaň, kterou ještě pořád držel, a měl pocit, že přesně tohle chtěla slyšet, i když to neřekl nahlas.

K ní šli každý zvlášť. Byl to její nápad a Radek ho nechtěl rozporovat. Ona napřed, hlavní ulicí, jako by se vracela z divadla. On o deset minut později, oklikou kolem školy a přes dvůr, kde nebyla žádná okna do ulice. Dveře od domu nechala nezamčené. Na chodbě to vonělo starými schody a něčí večeří, na zdi visely poštovní schránky s ručně psanými jmenovkami a někde nahoře štěkal malý pes. Radek vyšel do třetího patra po špičkách, v botách, které najednou vrzaly jako nikdy předtím.

Šárka otevřela dřív, než stačil zaklepat. V bytě svítila jen lampa v obýváku a na stole stály dvě skleničky a otevřené víno. Vysoké stropy, parkety, rostliny v oknech, na lednici fotky dcery z tábora. „Vítej v sorele,“ řekla. „Tady mají zdi metr tlusté. Sousedi nic neuslyší.“

„To je nejdůležitější informace dnešního večera,“ řekl Radek, a oba se zase rozesmáli, tentokrát bez ruky před pusou.

Víno dopili jen napůl. Šárka zhasla lampu a v bytě zůstalo jen světlo z pouliční lampy, které se lámalo o štuky na stropě. Co se stalo dál, zůstane za těmi metrovými zdmi. Radek si pamatuje jen to, že se ve dvě ráno spolu smáli potichu do polštáře, protože pod oknem projížděla popelářská auta a on si vzpomněl na kontejner za kulturákem.

Odešel v pět ráno, ještě za tmy, zase oklikou přes dvůr. Na Hlavní třídě už jezdil první trolejbus a v pekárně na rohu se svítilo. Koupil si rohlík a šel domů pěšky, s rukama v kapsách, a připadal si o deset let mladší.

O týden později šel do lékárny pro náplasti. Za pultem stála Šárka v bílém plášti, s vlasy staženými do culíku, a za ním ve frontě dvě paní, které znal od vidění z bazénu. „Dobrý den,“ řekla Šárka profesionálně. „Co to bude?“

„Náplasti,“ řekl Radek. „A možná něco na nespavost.“

Ani nemrkla. Podala mu krabičku náplastí a k tomu malý sáček se zázvorovým čajem. „Tohle zabírá nejlíp,“ řekla. „Hlavně večer. Po deváté.“

Paní za ním nic nepoznaly. Nikdo v Havířově nic nepoznal. A Radek od té doby chodí večer na procházky mnohem častěji než dřív. Vždycky oklikou. Vždycky za tmy.