Jištění pod Ještědem

Kristýna, 30 · Liberec

Úterky jsou na lezecké stěně nejklidnější. Studenti z technické univerzity chodí ve středu, rodiny s dětmi o víkendu a v pondělí se tam scházejí ti, kdo si v neděli slíbili, že začnou nový život. V úterý večer bývá hala skoro prázdná, jen pár štamgastů, kteří pořád dokola zkoušejí tu samou převislou cestu v rohu, a já. Kristýna, třicet let, instruktorka lezení, v magnéziu až po lokty.

Ten večer jsem měla mít úvodní lekci pro jednoho začátečníka. V rezervačním systému stálo jen: Filip, 34 let, zkušenosti žádné, poznámka: „Bojím se výšek. Chci to změnit.“ Takových lidí přichází víc, než by člověk čekal. Obvykle vylezou do tří metrů, ztuhnou, podívají se dolů a pak se mnou několik minut vyjednávají o tom, jak se dostat zpátky na zem.

Filip přišel přesně v šest. Vysoký, hubený, v tričku z nějakého půlmaratonu a v nových lezečkách, které mu byly zjevně malé. „Půjčili mi je v obchodě a řekli, že mají tlačit,“ řekl omluvně. „Ale tohle je spíš mučení.“

„To je správně,“ řekla jsem. „Když netlačí, jsou velké.“

Naučila jsem ho uvázat osmičku, vysvětlila mu, jak funguje jisticí zařízení, a pak jsem ho postavila pod nejlehčí cestu v hale, žlutou, s velkými chyty jako kliky od dveří. „Budu tě jistit,“ řekla jsem. „Nespadneš. I kdybys chtěl, nespadneš.“

Vylezl do tří metrů a zastavil se. Přesně podle scénáře. Viděla jsem, jak se mu třesou lýtka, jak se mu napínají prsty na chytech. Nepodíval se dolů. Podíval se na mě, přes rameno.

„Jak dlouho tu můžu takhle viset?“

„Jak dlouho chceš. Ale je to nuda, ne?“

Zasmál se. A v tu chvíli se něco uvolnilo. Viděla jsem to na jeho zádech. Vylezl dalších pět metrů, pak ještě tři, až nahoru, kde se chytil posledního chytu a hlasitě vydechl. „A teď?“ zavolal.

„Teď se posadíš do lana. Pusť se. Věř mi.“

Tohle je chvíle, kterou mám na své práci nejradši. Ten okamžik, kdy člověk nahoře musí udělat něco, co mu celé tělo zakazuje. Kdy musí uvěřit laně, sedáku, karabině a hlavně cizí holce dole, kterou zná půl hodiny. Někdo to zvládne hned, někdo tam visí a nadává, jeden pán se mi jednou rozplakal. Nikdy nikoho nepoháním. Čekám. Protože vím, že jakmile to jednou udělá, už nikdy nebude úplně stejný.

Trvalo mu to skoro minutu. Pak pustil ruce a posadil se do lana, a já ho pomalu spouštěla dolů. Když stál zase na zemi, byl celý rudý a smál se jako kluk. „To bylo nejhorší a nejlepší, co jsem kdy udělal,“ řekl.

Vylezl to ještě čtyřikrát. Pokaždé o něco rychleji. Když jsme skončili, bylo po osmé, hala už byla prázdná a správce začínal zhasínat světla v zadní části. Filip si rozvazoval uzel a najednou řekl, aniž by zvedl hlavu: „Můžu tě pozvat na pivo? Jako poděkování. Nebo jako něco jiného, to je na tobě.“

Nebyla jsem zvyklá, že se mě klienti ptají takhle přímo. Většinou flirtovali nesměle, přes vtipy o jištění a důvěře, a já to přecházela. Ale Filip se neschovával za nic. Stál tam v ponožkách a s lezečkami v ruce a čekal.

„Co tím myslíš, něco jiného?“

„Nevím,“ řekl upřímně. „Ale dneska jsem jednou pustil ruce a nic se mi nestalo. Tak mě napadlo zkusit to ještě jednou.“

Šli jsme pěšky do centra. Liberec má tu zvláštní vlastnost, že kamkoli jdeš, pořád vidíš Ještěd. Ten večer byl zahalený v mlze, jen světla na vrcholu vysílače prosvítala mezi mraky jako maják. Filip mi vyprávěl, že se do Liberce přistěhoval před půl rokem z Prahy, pracuje jako programátor pro firmu, která dělá software do aut, a že ho každé ráno štve, že bydlí pod horou, na kterou se bojí vylézt.

„Na Ještěd se dá vyjet lanovkou,“ řekla jsem.

„Tím spíš,“ odpověděl. „Lanovka je horší.“

Dali jsme si pivo v malé hospodě u radnice, pak další. Pak jsme se bez plánu toulali dál, přes Šaldovo náměstí a Masarykovou třídou kolem vil až nahoru k Lidovým sadům, kde je v noci klid a z lavičky nad zoologickou zahradou je vidět na celé město. Sedli jsme si tam. Pod námi svítila radnice, katedrála, dlouhé řady lamp podél ulic. Nahoře za námi se chladný vzduch valil z Jizerských hor.

Mluvila jsem víc, než je u mě zvykem. O tom, že jsem kdysi lezla závodně a pak si na Frankenjuře zlomila kotník. O tom, že mám ráda chlapy, kteří mluví narovinu, a že jich moc není. O tom, že poslední vztah skončil, protože můj ex chtěl, abych přestala jezdit na víkendy do skal, a já nepřestala. „Od té doby nechci nikoho, kdo by mi říkal, kam můžu,“ řekla jsem.

„Já ti nechci říkat, kam můžeš,“ řekl Filip. „Chci jen vědět, jestli můžeš dneska se mnou.“

Podívala jsem se na něj. Na tu jeho odvahu, která byla směšná a krásná zároveň. Na to, jak mu mráz zčervenal uši. Nebyl to muž, se kterým bych chtěla trávit Vánoce. Ale byl to muž, se kterým jsem chtěla strávit tenhle večer, do posledního kousku.

„Bydlím v Harcově,“ řekla jsem. „Kousek od přehrady. Je to dvacet minut pěšky.“

„To zvládnu,“ řekl. „Pokud tam nejsou výšky.“

„Třetí patro,“ řekla jsem. „Ale je tam výtah.“

Šli jsme podél Harcovského potoka, pak nahoru ulicí ke hrázi. Harcovská přehrada byla v noci úplně tichá, černá hladina mezi stromy a nad ní mlha, která se převalovala jako pára z hrnce. Zastavili jsme se na hrázi. Filip se opřel o zábradlí a podíval se dolů, na kamenný přepad, pod kterým hučela voda.

„Vidíš?“ řekl. „Dívám se dolů.“

„Hrdina,“ řekla jsem a políbila ho. Byl to studený polibek, se rty zmrzlými od větru, ale uvnitř hřál jako čaj z termosky na vrcholu skal. Držel mě kolem pasu, pevně, jako by se bál, že když povolí, spadne.

Můj byt je malý, plný lan, karabin a lezeckých průvodců. Na stěně visí fotky z Adršpachu, z Tater, z Frankenjury. Filip se na ně díval a kroutil hlavou. „Ty jsi úplný blázen,“ řekl.

„Říká chlap, který dneska vylezl dvanáct metrů a pak šel s instruktorkou domů.“

Zasmál se. Prohlížel si moje karabiny rozvěšené na háčku u dveří, jednu vzal do ruky a několikrát cvakl zámkem, jako by zkoušel, jestli vydrží. Pak ji opatrně pověsil zpátky, přesně na to samé místo. Líbilo se mi, že to udělal. Že i v cizím bytě, v téhle napjaté chvíli, respektoval, kde co patří. Uvařila jsem čaj, ale ani jeden z nás ho nevypil. Stál v mé malé kuchyni, trochu nejistý, s rukama v kapsách, a já si uvědomila, že tentokrát ho nevedu já. Že tentokrát jsem to já, kdo stojí na třech metrech a rozhoduje se, jestli pustit ruce. Pustila jsem. Zhasla jsem v kuchyni a zbytek té noci patří jen mně a jemu.

Ráno byl Ještěd čistý, bez jediného mráčku, a slunce svítilo přes okno přímo do postele. Filip stál u okna a díval se na něj. „Víš co,“ řekl. „Příští úterý pojedu nahoru. Lanovkou.“

„Sám?“

„Sám. Pak ti řeknu, jaké to bylo.“

Nechtěl se domlouvat na víc. Já taky ne. Vypili jsme kafe, on odešel, a já šla na stěnu vést ranní lekci pro skupinu seniorek, které lezou jednou týdně pro radost. Jedna z nich, paní Jarmila, sedmdesát dva let, se na mě podívala a řekla: „Vy se dneska nějak usmíváte, Kristýnko.“

„Jen jsem se dobře vyspala,“ řekla jsem.

V úterý mi přišla fotka. Filip, bledý jak stěna, na vyhlídce na Ještědu, za ním celý Liberec a Jizerky. Pod ní jedna věta: „Dole jsem pustil ruce, nahoře jsem se nepozvracel.“ Odepsala jsem mu, že je to pokrok. A že moje úterky jsou pořád volné.